V Gruzii bylo vysídleno 128 000 Gruzínců, zabito 295, 2239 bylo zraněno, 14 je nezvěstných, spáleno bylo 1150 ha lesa, zničeny byly školy, přístav, most, železnice, letiště. Ustálil se výrok „vlastní Gruzie“. Původně svrchovaný stát zřejmě definitivně přišel o Abcházii a Jižní Osetii, desetitisíce Gruzínců v Osetii o jakoukoliv právní a policejní ochranu. Přestože je zřejmé, že 58. ruská armáda překročila hranice Gruzie o 12 hodin dříve, než začala gruzínská ofenzíva, Rusko za agresora označeno nebude. Jakmile se stáhne, začneme s ním opět sjednávat smlouvu o strategickém partnerství. Gruzii nabídneme plný volný obchod a bezvízový styk. Byli jsme rychlí v otázkách financování: výbor pro zahraniční záležitosti EP odhlasoval přesunutí prostředků na vztahy s Ruskem do systému reserv, dokud se Rusko z Gruzie nestáhne. Navrhl schválení “čerstvých“ peněz v řádech srovnatelných s americkou pomocí. Evropa vyjádřila politickou vůli financovat opravu mostů, železnice, silnic, energovodu, přístavu, letiště ve výši stovek milionů eur.
Proč nedokážeme naplnit evropské hodnoty jinak než placením peněz a navíc až v postkonfliktních řešeních? Proč nedokážeme reagovat jinak a rychleji? Protože nám chybí právní východisko, mechanismus, jak dosáhnout včasného, jasného a závazného rozhodnutí o mandátu. Jeden z provokujících bodů Lisabonské smlouvy je evropský ministr zahraničních věcí. Co Sarkozy, předsedající prezident Evropy dohodl v Gruzii, nakolik dodržel svrchovanost a územní celistvost, proč nedojde ke stažení mírotvorců z Abcházie a Osetie, se můžeme jen domnívat. Stejně se můžeme domnívat, o čem minulý týden jednali Medvěděv a Solana. Post ministra zahraniční není jen post. Je to odpovědnost za mandát. Nedodržení musí znamenat odvolání. Kdyby Evropa měla jednoho ministra, uložila by mu jeden mandát, za který by zodpovídal. Dnes každý vyjednává, co uzná za vhodné, a nikomu se za nezodpovídá.
Kdyby Evropa měla společnou obrannou politiku až po klausuli solidarity, mohli bychom rychleji nabídnout nahrazení inkriminovaných ruských mírotvorců, nemuseli bychom vlastní evropský mandát v Gruzii udržovat jen jako striktně civilní a vojáky podřídit OSN a OBSE. Baltské státy - členy EU - by nepoléval pot, Unie by měla povinnost jejich okamžité obhajoby. S evropským předsedou Evropské rady a ministrem zahraničí bychom byli jasnější při vyjednáváních bukurešťského summitu v tom, jaká je evropská politika vůči členství Gruzie v NATO. Nemuseli bychom být svědky toho, že se někteří Evropané poplácávají po zádech: „je dobře, že Gruzie není v NATO, představte si, že bychom jí na základě článku pět museli jít společně bránit.“
Dokud nebude jasný mandát a jím daná odpovědnost evropského ministra zahraničí, dokud nebudeme schopni nasadit evropské jednotky v reálném čase, dokud nebudeme mít právním rámcem daný postup, jak se dopracovat ke společné zahraničně politické pozici a dokud nevstoupí v platnost klausule solidarity vůči členskému státu EU v nebezpečí, bude Rusko na tahu. Na nás zbudou dohady, placení peněz a bezpečnostní nejistota.
18.9.2008
Autorka je europoslankyně