Tak trochu se z aktuálního a pochmurného zpravodajství zdá, že jak se v Řecku zrodila evropská civilizace, tak tam může také začít její konec. Z Akropole vlaje transparent s výzvou k povstání adresovaný národům Evropy a přizdobený srpem a kladivem. A investoři se masivně zbavují eura a nakupují zlato, jak je běžné v časech, kdy není jisté ani dnešní datum. Politici vládnoucí Evropě, tedy Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy, se nakonec dohodli na pomoci Řecku v gigantickém rozsahu nemajícím obdoby. A naštvali tím lidi v Řecku, ale také ve svých domovinách i v dalších zemích eurozóny. Byť v každém případě je důvod diametrálně odlišný. Zatímco Řekové se bouří proti podmínkám, které si věřitelé kladou, zbytku Evropy se nelíbí, že mají financovat následky řecké, silně přetažené siesty. A celkem pochopitelně se jim nelíbí, že mají z vyrabovaných vlastních státních kas vyškrábnout ještě pěkně tučnou sumičku na půjčku, jejíž návratnost je spíše více než méně teoretická.

Slováci mají zaplatit asi 21 miliard českých korun

Merkelová to za svůj souhlas schytá nejspíše v nadcházejících volbách v Porýní Vestfálsku už za pár dní. Ale nejspíše velkorysou pomoc Bundestagem protlačí. To třeba na Slovensku, které má také platit nezanedbatelných 816 milionů eur, tedy zhruba jedenadvacet miliard korun českých, je to o dost složitější, protože tam je před volbami parlamentními, v nichž jde o mnohem více. A voličům se rozhodnutí, o němž se s nimi nikdo příliš nebavil, pranic nelíbí. Bodejť by se jim líbilo půjčovat zemi, jejíž ekonomický výkon, přepočteno na jednoho obyvatele, je se Slovenskem téměř srovnatelný a v níž se v nejhlubší dluhové krizi řeší bonusy pro důchodce s důchodem pod 2 500 eur, když slovenský důchod je zhruba desetkrát nižší. O rentách pro neprovdané dcery armádních důstojníků či školách, na nichž je víc učitelů než žáků, nemluvě.

A jak asi budou reagovat Portugalci, kteří si na pomoc Řecku musí půjčit dvě miliardy eur, když sami mají problém s ufinancováním vlastního dluhu a úroky z jejich státních dluhopisů stále rostou.

Není pochyb, že s velkou nelibostí to budou vnímat voliči ve většině zemí eurozóny. Trochu to začíná připomínat diskuse před rozdělením federálního Československa v roce 1992, kdy tehdejší český premiér Petr Pithart přišel se svou teorií dvojdomku, v němž sice žijeme jako jedna rodina, ale každý za své. Každoroční transfer daňových výnosů z Česka na Slovensko prostřednictvím federálního rozpočtu shodou okolností tenkrát představoval zhruba stejnou sumu, jakou dnes mají Slováci poslat do Atén. A tak byla tenkrát federace rozdělena, federální rozpočet zrušen a nakonec bez toho federálního rozpočtu nemohla fungovat ani československá koruna, která přežila konec federálního fiskálu jen o jediný měsíc.

A po pravdě nebylo donedávna nic zajímavějšího pro intelektuální debaty než to, jak to dopadne s evropským šestnáctidomkem zvaným eurozóna, kde si jeho obyvatelé také dlouho mysleli, že si žijí každý za své. Do okamžiku, kdy je z tohoto klamu vyvedla řecká krize. Ukázalo se, že jedna část šestnáctidomku je tak vybydlená, že hrozí zhroucení celé stavby a příslušný obyvatel prostě nemá na opravu.

Jenže teď už to není otázka pro intelektuální debaty, protože záležitost začíná řešit ulice v Řecku, která odmítá nést náklady svého vlastního života nad poměry a v jejímž čele jsou lidé s rudými prapory a znaky srpu a kladiva. A je velmi pravděpodobné, že podobné síly ulice to začnou „řešit“ i z druhé strany. Na Slovensku se již s protesty proti pomoci ozvala extremistická vládní strana SNS. Utahování opasků v lépe hospodařících zemích kvůli řecké pomoci pak bude zcela zákonitě posilovat extremistické politické strany, zpravidla pro změnu nahnědlé. A v této atmosféře, kdy většina evropského voličstva hlásá a bude hlásat tezi všichni za své, přichází nepoučitelní eurofederalisté s pokusy o vytvoření evropského ministerstva financí, protože společná měna přece evidentně nemůže existovat bez společné fiskální politiky. Tváří se přitom, a možná tomu i sami věří, že nastal čas pro dokončení federalizace Evropy, jak předjímal koncept společné měny. Nyní je zbytečné o tom vůbec nějak hlasovat. A podle všeho je vůbec nezajímá, že se právě v těchto dnech ukazuje, jaké běsy budí jen úplně maličký nákrok k těsnějšímu propojení mezi bankrotujícím Řeckem a Německem, které platí a hodlá prostřednictvím nadiktovaných podmínek MMF a eurozóny tuto zemi fakticky fiskálně spravovat. Jsou to běsové, které Evropané znají velmi dobře a opakovaně prokázali, jak snadno jsou schopni jim podlehnout.

Následky, jejichž konce dnes nemůžeme ani dohlédnout

Pokud skutečně eurofederalisté prosadí fiskální sjednocení eurozóny, což v tomto okamžiku vypadá jako jediná operace, která může dlouhodobě zachovat euro jako společnou měnu pro většinu Evropy, bude to mít následky, jakých dnes asi nejsme schopni dohlédnout. A není vůbec vyloučeno, že tyto následky budou daleko horší než případný rozpad eurozóny na severní a jižní část či její úplný rozklad a návrat k národním měnám během několika příštích let.

Zde totiž nejde o čistě ekonomickou a technickou záležitost, v níž se lze oprostit od emocí a historických reminiscencí a udělat něco, co si žádají ekonomické zákony pro fungující společnou měnu proti vůli lidí, kteří touto měnou platí.

MfD, 5.5.2010