Každou dnešní diskusí o migrační krizi se jako mantra prolíná slovo Schengen. Míní se tím samozřejmě smluvní uspořádání, které zrušilo hraniční a vízový styk uvnitř většinové množiny států Evropské unie. Tato dohoda má svou historii.

Už roku 1984 něco obdobného vyjednalo Německo s Francií v Saarbrückenu, o rok později se přidaly země Beneluxu a Schengenská dohoda byla na světě.

Státy deklarovaly zájem na vytvoření zóny volného pohybu osob a zrušení kontrol na společných, tj. vnitřních hranicích doprovázené zavedením účinných kontrol na hranicích vnějších.

O pět let později všechny státy své úmysly znovu potvrdily podpisem Schengenské prováděcí úmluvy, která detailně stanovila veškerá opatření související se zrušením kontrol a s potřebnými kompenzačními opatřeními. Změna standardního režimu na státních hranicích byla tak zásadní, že trvalo ještě dalších pět let, než začala být schengenská spolupráce naplňována v praxi.

V březnu 1995 došlo k odstranění prvních hraničních zábran a rušení hraničních přechodů se v následujících letech rozšířilo do dalších evropských zemí. Česká republika se k Schengenu připojila v prosinci 2007.

Proč je důležité připomínat historii? Ze dvou důvodů

První důvod: příklad Schengenu je ukázkou toho, jak se dobré věci pomalu a ztěžka budují, a jak snadno a rychle je lze zlikvidovat.

Druhý důvod: chci akcentovat tu část dohody, která se týkala nejen rušení hranic vnitřních, ale podstatného posílení a zvýraznění významu hranic vnějších.

Nedůslednou realizací toho posledního požadavku – nutno dodat, na politickou objednávku Angely Merkelové a Francoise Hollanda – totiž byla nejprve zcela zrušena hranice vnější, aby se začalo houfně debatovat o obnově hranic vnitřních. Což je, jak každý logicky uzná, konec Schengenu. Toho Schengenu, který se budoval bezmála 15 let a skončil za pár týdnů.

Jestliže se dnes titíž politici, kteří rozpad Schengenu způsobili, na všech summitech zaklínají snahou o „zachování Schengenu“, je to značně farizejské a mimo realitu. Schengen už neexistuje. Otázka tedy nezní, jak zachránit Schengen, nýbrž jak zachránit holé přežití jeho signatářských zemí a jejich obyvatel. Řešením zcela určitě není hodit zátěž s putujícími utečenci na Řecko či Makedonii a obtočit zbytek Evropy nad Balkánem ostnatým drátem. Pokud Evropská unie vytěsní balkánské státy, a opět především Řecko, nejlépe dokáže, na jakých základech byla vystavěna: na egoismu, velkopanských choutkách Německa a Francie a neschopnosti postavit se čelem prvnímu většímu problému.

Jediným řešením je spojit veškeré bezpečnostní a vojenské síly, uzavřít hranici na moři, zejména ze strany od Turecka a severní Afriky a souběžně začít s vystěhováním migrantů již putujících po Evropě zpátky za tento námořní kordon. Merkelová ale, jak se zdá, nic takového nepřipustí. Naopak, poté, co prosadila 3 miliardy eur pro Turecko, údajně na řešení migračních věcí, žádá, aby se ostatní státy Unie dělily o migranty, kteří jsou dnes na tureckém území.

Přiznám se, že nerozumím německým voličům. Být to na Slovensku, v Polsku, Maďarsku či jiné zemi, která má nějakou důstojnost a přemýšlí hlavou, nikoli lejstry, už by paní kancléřka putovala na pracák. Ne-li ještě někam jinam. To, co dnes Merkelová provozuje, je čelní útok na samu humanistickou podstatu Evropy. Má-li Evropa, a snad i Schengen nějakou budoucnost, pak jedině bez Merkelové.