Strakonice navštívila tóra, která do druhé světové války byla jednou ze dvou tór hlavní strakonické synagogy. Na břehu Otavy byla minulý čtvrtek odhalena menora k uctění všech zmizelých sousedů. Muselo jich být, balvan z vod řeky Otavy, který jí zdobí, je omletý staletími bolesti.

Není bez zajímavosti, že světově proslulá výroba tureckých fezů, které nosili osmanští hodnostáři také v Palestině, byla ve Strakonicích v rukou židů. Byli to židé, kteří se nejvíc podíleli na staletém rozvoji města. Byli to židé, kteří téměř do jednoho zmizeli v holocaustu. S nimi zmizela i Strakonická tóra, kterou, jako jednu z 1564 tór, prodali komunisté v roce 1964 do Velké Británie. V Colchestru ji našli studenti strakonického gymnázia, kteří se v klidu a míru dnešní Evropy mohou věnovat hledání svých zmizelých sousedů. Manželka rabína z Colchestru četla jména hochů, kteří se tuto toru modlili při svém Bar Mitzva. Jméno předválečné, kohosi, kdo záhy zemřel v koncentračním táboře, následovalo jméno chlapce, který dnes dospívá v Británii, kde je tora svitkem colchesterské komunity. Odhalení přihlížely stovky studentů gymnázia, Evropanů, kteří si zánik synagog, prodeje tór, násilnou smrt, vystěhování, internace ani nemohou představit. Pro mne jsou potvrzením, že se mírový nástroj – Evropa - osvědčuje i u nás.

Ve vzduchu je ale cítit, jak je to vše ještě křehké. Jsou už tito studenti opravdu zárukou, že nikdo další ze Strakonic nezmizí odvlečen nebo zastrašován? Aby nám evropský nástroj stability, demokracie a soužití vydržel, potřebujeme ještě alespoň dalších dvacet let. Ještě jednu generaci Evropanů bez zmizelých sousedů, ukradených tór, vypálených synagog, omezení svobody slova. Ještě je potřeba sebou hodit, na Evropě pracovat. Ještě je potřeba také popracovat na Česku, aby v té Evropě bylo opravdu, i zevnitř. Před týdnem mi volala krajanka z českého rádia v Austrálii: „Můžete nám komentovat pět let Česka v Unii?“ S překvapením jsem si uvědomila, že to nikdo u nás ani neslaví, nikdo ani nevnímá. Unie se stala kyslíkem, veřejným statkem nás všech. To na straně jedné.

Po dvaceti letech od pádu železné opony bylo politickou objednávkou evropské korektnosti, aby jeden z bývalých členských států RVHP Unii předsedal. Mohlo to být stejně dobře Polsko jako Maďarsko, ale předsednictví připadlo nám. A hlavní poučení? Nestačí do Unie podat přihlášku, ani nestačí papaláše čardáše pro 27 ministrů na zasedáních v hlavním městě. Není-li země vnitřně evropská, řídit Unii neunese. Slovinská vláda těsně po skončení relativně úspěšného předsednictví totálně prohrála volby. Naše do nich ani nevydržela. Apetit opozice situace zneužít k čistě vlastnímu mocenskému obohacení namísto podílu na společném projektu byl neukrotitelný. Samozřejmě, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Chová-li se pozice k opozici tak jak u nás, pak se není jejímu mocenskému lustu co divit. Kdo je v opozici, je mrtvý a to, že jste paranoidní, ještě neznamená, že po vás nejdou.

I toto všechno znamená, že v Evropě ještě zdaleka nejsme, že zatím tu není garance, že nám nějaký další soused, třeba romský, znovu nezmizí. I proto je ještě potřeba sebou hodit, ještě dvacet let Evropy jako kyslíku zakusit.

8.5.2009

Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autorka, europoslankyně, je předsedkyní Evropské demokratické strany