Nejnovějším hitem našich odpůrců Lisabonské smlouvy je "podporovat Iry" tváří v tvář údajnému brutálnímu tlaku Evropské unie. Bohužel se jejich argumentace opět neobchází bez manipulací. V posledních dnech totiž vyrukovali (např. Michal Semín na vlnách Radiožurnálu) s obviněním, že staronový předseda Evropské komise Barroso vyhrožuje Irsku, že neschválí-li Lisabon, přijde o svého komisaře. Jejich tvrzení je však buď projevem neznalosti, nebo účelovou manipulací.

Euroskeptici se otáčí na Barrosově větě pro Irish Times: "Jedinou cestou, jak zajistit, že Irsko vždy bude mít komisaře, je hlasovat pro Lisabon." To není hrozba, ale holý fakt: podle dnes platných smluv má být nadále počet komisařů nižší, než je počet zemí. Takže nebude-li ratifikována Lisabonská smlouva, budou v budoucnosti existovat Evropské komise, ve kterých nebude irský komisař (a za slovo irský si lze dosadit kteroukoli další národnost EU). Takže skutečně platí, že při zachování současných smluv Irsko (a kterákoli jiná země) nebude mít vždy "svého" komisaře.

Naproti tomu Lisabonská smlouva sice též počítá se snížením počtu komisařů ("Ode dne 1. listopadu 2014 se Komise (...) skládá z takového počtu členů, který odpovídá dvěma třetinám počtu členských států"), ale dodává kouzelnou větičku "nerozhodne-li Evropská rada jednomyslně o změně tohoto počtu." Jako ústupek Irsku po referendu v roce 2008 se členské státy zavázaly, že právě této věty využijí a hned, jak Lisabonská smlouva vstoupí v platnost, jednomyslně rozhodnou, že počet komisařů zůstává roven počtu členských států. Toto rozhodnutí nebude možné v budoucnu změnit jinak než opět jednomyslně. Takže dokud Irsko či kterákoli jiná země bude chtít mít jistotu "svého komisaře", bude ji mít. Barroso má proto naprostou pravdu: jediný způsob, jak zajistit, že i po roce 2009 bude v každé Evropské komise sedět Ir (Čech, Němec, Litevec, doplňte si sami...), je ratifikovat Lisabon a uvést tak v platnost tzv. irské záruky, tedy balíček doprovodných prohlášení a opatření, který ostatních 26 zemí přijalo, aby irská vláda mohla zorganizovat nové referendum.

Interpretovat Barrosovy výroky jako "hrozbu" vůči Irsku je proto zlovolný nesmysl. Tím spíše, že smlouvy neumožňují, aby se z výběru zemí, které "mají" či "nemají" komisaře stala sankce proti té které zemi. Jasně totiž praví, že: "Členové Komise jsou vybíráni na základě rovné rotace, jejíž podrobnosti stanoví jednomyslně Rada." Takže kdyby někdo chtěl tato pravidla nastavit jako sankci třeba proti Irsku, musel by nejprve irskou vládu přesvědčit, aby s tím souhlasila (pravidla rotace budou určena jednomyslně). A i tak by mu to nebylo moc platné, neboť Irsko by sice nemělo komisaře v příští Komisi, ale mělo by jej minimálně ve dvou dalších ("rovná rotace"...). Nemluvě o tom, že taková snaha by okamžitě vyvolala vlnu solidarity s Irskem ze strany mnoha dalších, zejména menších zemí.

Euroskeptici ani nemohou tvrdit, že Barrosův výrok je nejasný a tím pádem legitimně interpretovatelný jako hrozba. Hned ve druhé větě totiž jasně vysvětluje, oč jde: "V opačném případě budeme samozřejmě muset snížit počet komisařů. Tak je to v současných smlouvách a jsme právně zavázáni k tomu to udělat." Barrosův výrok je proto zcela korektní, narozdíl od snahy euroskeptiků z něj dělat důkaz "brutálního tlaku" na irské voliče. Nebo snad ve svatém zápalu svého boje proti Lisabonu došli k závěru, že říkat voličům pravdu a holá fakta je brutálním nátlakem?

Převzato z autorova blogu na LukasMacek.blog.idnes.cz

Ředitel evropského studijního programu Sciences Po Paris v Dijonu