Proč chce naše vláda bojovat proti násilí objevujícímu se v muslimských zemích?

Úřad vlády potvrdil 100% právní nadbytečnost Istanbulské úmluvy, přesto se ji rozhodl Andrej Babiš ratifikovat. Proč ratifikovat smlouvu obsahující násilí na ženách objevující se v muslimských zemích, je mi záhadou...

V souvislosti s blížícím se datem projednání ratifikace Úmluvy Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí, spíše známé jako Istanbulská úmluva, stále častěji slýchám, že když už nám to „EU nadiktovala“, musíme ji přijmout, ačkoliv k ní existují oprávněné výhrady a například pro Českou republiku Úřad vlády potvrdil 100% právní nadbytečnost, protože všechny vyžadované zákony už máme. EU ale nic nenadiktovala.

Tak předně je potřeba říci, že smlouvu přes velký odpor lidovců ČR podepsala, a sama se tak přímo zavázala i k následné ratifikaci. A jak už je přímo v názvu, Úmluva je od Rady Evropy, což je mezivládní organizace principiálně podobná spíše OSN. Sdružuje 47 zemí včetně například Turecka nebo Ruska. Úmluvu od Rady Evropy můžeme bez jakýchkoliv následků odmítnout.

Aby se tak nestávalo, předkládá Rada Evropy své návrhy i Evropskému parlamentu, aby získaly větší legitimitu. Podobně se tak stalo v roce 2016, kdy byla předložena Istanbulská úmluva. A v parlamentu jsme ji drtivou většinou hlasů (80% proti, zdrželo se jen 1% europoslanců) odmítli jako nesmyslnou a příliš zaměřenou na podporu genderové ideologie, což by ženám v konečném důsledku příliš nepomohlo a silně by to znevýhodnilo muže, kterých se stalking a další formy domácího násilí týkají také, ačkoliv nezpochybňuji, že v menší míře.

Argumentem evropských lidovců k odmítnutí bylo také to, že víme, jak fungují mezinárodní smlouvy. Jakmile se ratifikují, je prakticky nemožné od nich odstoupit, a zvláště vyvázání se z lidskoprávní smlouvy by pro zemi byla mírně řečeno diplomatická sebevražda. Každá podobná smlouva pak slouží jako podklad pro vznik dalších smluv, kdy se ty následující odmítají o poznání hůře, protože už se přeci jednou souhlasilo. A to je, proč chápu příslib Andreje Babiše genderovým neziskovkám jako naprosto nepromyšlený. Není ale divu, když při všech svých čistkách nepohodlných lidí nechává v Radě vlády pro rovnost na pozici místopředsedkyně Janu Smiggles Kavkovou, která je předsedkyní České ženské lobby. Podobné postavení a funkce je snem každého lobbisty.

Istanbulská smlouva se týká především násilí v muslimských zemích

Nádherně nadbytečnost celé úmluvy vystihla její zastánkyně, právnička neziskové organizace proFem Veronika Ježková na portálu křesťanského Rádia Proglas, kam téma dokázala prolobbovat jako „komentář týdne“.

Úmluva podle ní: „...zavádí soubor průlomových definic trestných činů, například mrzačení ženského genitálu, vynucený sňatek, nebezpečné pronásledování (stalking), vynucený potrat a vynucená sterilizace. To znamená, že státy budou povinny do svých právních systémů zabudovat závažné přečiny, jež tam předtím neexistovaly.“

- Fyzické týrání; 

- Psychické týrání;

- Nebezpečné pronásledování (stalking);

- Sexuální násilí, včetně znásilnění;

- Sexuální obtěžování;

- Vynucený sňatek;

- Mrzačení ženského genitálu;

- Vynucený potrat a vynucená sterilizace.​

Jenže všechny tyto skutky jsou už v Česku dávno trestné. Vynucené sňatky nebo mrzačení ženských genitálií je navíc problém především v muslimských zemích. Proto je nutné se ptát, proč by takovou smlouvu měla Česká republika ratifikovat? Prostě ukazuje se jako nadbytečná a vypadá to, že tu reálně Istanbulskou úmluvu nikdo nečetl...

Hodnocení zemí expertní skupinou GREVIO potvrzuje, že jde hlavně o gender

Zastánci Úmluvy tvrdí, že jako kritici s tím genderem přeháníme, vůbec to o něm není, je to jen o domácím násilí a slovo gender tam je „možná jednou“. Spočítali jsme to, přímo v Úmluvě je 20x (v původní anglické verzi dokonce 25x) a z tohoto pohledu je zarážející i Článek 6 – Politika citlivá ku genderovým problémům: „Strany se zaváží, že při implementaci a vyhodnocování dopadu ustanovení této úmluvy budou zohledňovat genderové hledisko a že budou prosazovat a aktivně naplňovat politiku rovnosti a dělby pravomocí mezi ženami a muži.“​

Nemá ale smysl hádat se nad textem Úmluvy, když už máme k dispozici první hodnocení zemí expertní skupinou GREVIO, která kontroluje, jak reálně země vše dodržují a co po nich chce, aby napravily. A praxe hovoří jasně, gender je v hodnoceních jedním z nejdůležitějších hledisek.

GREVIO by měla být genderově vyvážená skupina, jde však o 10 žen, které například Dánsku vytkly, že problematiku domácího násilí řeší příliš neutrálně a musí více zohledňovat genderové hledisko. Rakousku zase pochválily některé genderově sensitivní učebnice a příručky už pro mateřské školy, měly by být ale povinné a používané ve všech školkách. Obě země také dostaly pokyn vyčlenit více finančních prostředků pro ženské neziskovky. Mají tři roky na nápravu.

Toto jsou pro mě jasné důkazy toho, že máme s kritikou pravdu a výklad Úmluvy je v reálu ještě více dynamický, než jsme se obávali. Řešit domácí násilí a násilí na ženách je rozhodně důležité a potřebné, ale konkrétně v České republice bych se spíše soustředil na vymahatelnost práva než na ratifikaci zrovna Istanbulské úmluvy a následnou povinnost plnit gender přání deseti žen.​