Je večer. Vypnul jsem počítač a pustil si ČT24. Málo platné, i když nám onen státní zpravodajský kanál neříká vždy celou pravdu a mnohé důležité informace si nechává pro sebe, je to stále dobrý indikátor toho, jak na tom všeobecně jsme.

Náhle se na obrazovce objevil syrský president Bašár Asád, zpozorněl jsem. Proti němu seděl náš zahraniční zpravodaj Michal Kubal a oba hovořili pro mě trochu nesrozumitelnou angličtinou. Četl jsem raději titulky, aby mi neuniklo jediné slovo. Hovořili o současné situaci v Sýrii, jak také jinak. Oba byli velmi otevření, věcní a chvílemi bylo cítit i záblesky vzájemné sympatie. Nebudu ten rozhovor komentovat, od toho jsou zde povolanější. Stejně očekávám, že ta nečekaná událost bude zaměstnávat všechna média několik dalších dní. Ihned po rozhovoru zařadili první debatu. Kupodivu, a snad i díky obezřetně vybraným odborníkům, byla i tato diskuse věcná a dokázala vysvětlit mnohé z toho, co jsme zatím jen tušili. Že by se v České televizi blýskalo na lepší časy?

Následovaly vstupy několika dalších zahraničních komentátorů – Paříž, Washington, Moskva... Bylo lehounce znát, že každý z nich nese nenápadnou stopu názoru politického vedení té či oné země. Tohle mi v žádném případě nevadilo, naopak, to je základ práce zahraničního zpravodaje. A sekám poklonu člověku, který dokáže poněkud nekremelským způsobem vysvětlovat celkem známé názory Kremlu. Z onoho poměrně obvyklého se náhle vynořil reportér z Tel Avivu. Nastražil jsem obě uši, protože tato země je, nic lepšího mě nenapadá, doslova laboratoří konfliktu, do kterého se dnes v Evropě řítíme - a Izrael v těm žije prakticky ode dne svého vzniku. Komentář k situaci byl přesný, nechyběla jediná podstatná podrobnost. Na otázku z pražského studia „Máme se tedy obávat, že Evropané budou vystaveni každodennímu nebezpečí ztráty života, jako jsou dnes občané Izraele?“ odpověděl bez jakéhokoli zaváhání „Bohužel ano“ a pokračoval o tom, že takovému způsobu života se Evropané budou muset rychle naučit. Jistě, protiteroristické kontroly, armáda chránící civilní objekty, kamery v ulicích měst, odposlechy, to všechno znamená určitou ztrátu osobních svobod. Jenže Izraelci vědí, že je to jediný způsob, jak omezit teror páchaný ovečkami proroka Mohameda na civilním obyvatelstvu. Ta omezení jim nevadí, souhlasí s nimi, a navíc je to pro ně už dlouhá léta něco běžného. Zpravodaj z Tel Avivu se zmínil také o různých islámských uskupeních, kmenových frakcích, otevřených teroristických organizacích, i o méně výrazných sektách a tzv. školách. Bylo by osudovou chybou hledat mezi nimi rozdíly. Všichni mají jeden společný cíl: vymazat stát Izrael z povrchu zemského. A nyní k tomu nepokrytě a otevřeně přidávají také Evropu. Nazval celé islámské tažení proti demokracii velmi trefně „islámskou internacionálou“. Do této chvíle jsem neslyšel výstižnější označení pro toto agresivní politické hnutí, které se schovává před zákony demokratických zemí pod rouškou náboženství.

Tím však večer u ČT24 zdaleka nekončil. Na lepší časy se neblýská, byl to zjevně jen pokus o záchranu renomé, dál jede všechno postaru. Málem jsem začal pochybovat o oprávněnosti své nedávné kritiky médií „hlavního proudu“. Ne ne, došlo na má slova. Hned další vstup byl klenot z kategorie, kterou jsem soukromě nazval žvanírna. Do studia přišly tentokrát dvě ženy, u nás dobře známá herečka, nyní politička Magda Vašáryová a jedna komunistická poslankyně. Téma diskuse vyplynulo z předchozího - vnitřní bezpečnost versus lidská práva a svoboda. Nejprve jsem měl pocit, že slyším kvokat slepice, které vůbec netuší, že někdo někde dostal chuť na slepičí polévku a za chvilku jim přijde podříznout krk. Jinak to nedokážu popsat. Později se, snad zásluhou moderátora, vše nějak zvrátilo k poněkud lepšímu. Zúčastněným patrně došlo, že se jedná o vážné a reálné nebezpečí. Opět jsem byl překvapen, protože v závěru hovořila reprezentantka komunistů mnohem rozumněji než hvězda stříbrného plátna, která to celé uzavřela prohlášením, že bude v otázce posílení slovenského policejního sboru ve svém parlamentu stejně hlasovat proti. V tu chvíli jsem televizi raději vypnul a vrátil se zpět k počítači.

Co dodat? Ten večer s ČT24 byl nakonec docela poučný. Mnoha politikům stále uniká, že podle německých zpráv zmizelo z jejich detenčních zařízení neznámo kam už na 700 zaregistrovaných mladých a svalnatých „uprchlíků“ i se svými mobily, a že je silné a důvodné podezření, že už se někde v utajení formují do oddílů, fasují propašovanou výzbroj a zároveň dostávají své první bojové rozkazy.

Nenechte se znervózňovat a spěte klidně. Je to jen sousední Německo. A vůbec, co je nám do toho.