Neviditelný Pes

EVROPA: Irsko záruky k Lisabonské smlouvě stále nemá

6.7.2009

Různé dohady a polemiky vyvolalo v poslední době téma přijímání záruk k Lisabonské smlouvě pro Irsko. Ty by měly irským voličům v opakovaném referendu usnadnit změnu jejich nesouhlasu z loňského června. Žádné právní záruky, o které šlo především, však dnes Irsko k dispozici nemá.

Záruky měla přijmout červnová Evropská rada. Ta však jen dává Unii nezbytné podněty pro její rozvoj a vymezuje obecné politické směry tohoto rozvoje (článek č. 4 SEU). Není jednáním zástupců členských zemí EU sjednávajících novou mezinárodní smlouvu. Svým exlicitním odmítnutím zmocnění od prezidenta republiky ke sjednání nové mezinárodní smlouvy to vláda ČR jen potvrdila. Dnes jde tedy pouze o oficiální politické rozhodnutí, které ale nepředstavuje, nemůže představovat mezinárodně-právní záruky, Irskem požadované.

Jde jednak o politickou deklaraci budoucího konání, ale až poté, co vstoupí LS v platnost: až teprve poté, užitím nových mechanismů, které zavádí až LS, bude moci být vyhověno přání Irska, aby zůstalo zachováno stávající pravidlo, že každá členská země EU má svého komisaře.

Irsko navíc dnes schvaluje vlastně jinou LS než všechny ostatní státy, a to LS obohacenou o až nyní se objevivší jednostranné irské Prohlášení (je součástí Závěrů Evropské rady) zdůrazňující tradiční irskou neutralitu, význam Rady bezpečnosti OSN a podobně. V případě irské ratifikace Lisabonské smlouvy bude toto Prohlášení součástí irských raifikačních listin. Toto je ale možno posuzovat jako rozšíření Závěrečného aktu Lisabonské smlouvy o jedno Prohlášení a tím pádem změnu té smlouvy, která byla až dosud ratifikována.

Přišpendlení označení „právní garance“ k libovolnému textu přijatému na Evropské radě je tak jen formální trik. Skutečné právní garance k Lisabonské smlouvě by totiž mohly vzniknout jen na samostatné mezivládní konferenci a poté by se mohly například stát povinnou a všemi členskými státy povinně podle jejich vnitrostátních ústavních předpisů schvalovanou součástí takové mezinárodní smlouvy. Například příští Přístupové dohody, která se bude týkat Chorvatska. Jen taková smlouva je totiž právě tak součástí zakládajících smluv (a primárního práva Společenství) jako Lisabonská smlouva a může tedy interpretaci Lisabonské smlouvy právně vymahatelným způsobem měnit.

Hlavní irský výdobytek, Protokol, (z přílohy č. 1) ponechávající Unii jen stávající působnost v oblasti daní, garantující ochranu rodiny dle irské Ústavy a stávající záruky neutrálním státům, se pak dle Závěrů červnové Evropské rady stane Protokolem k příští Přístupové smlouvě, a bude tak členskými státy EU schvalován společně s odsouhlasením vstupu Chorvatska do EU.

Dnešní ustanovení Závěrů Evropské rady však tímto Protokolem, který by už byl sjednanou a podepsanou součástí příští mezinárodní smlouvy (přístupové dohody), ještě nejsou. Až tedy bude dojednána dohoda o přístoupení Chorvatska k EU, budou mít záruky Irsku, ve formě samostatného Protokolu k této dohodě, formu právních záruk, tedy mezinárodní smlouvy podléhající běžné ratifikaci. A dohodu o přistoupení Chorvatska k EU, včetně případných protokolů, může vláda sjednávat za ČR pouze v přenesené půsbnosti z pověření prezidenta republiky.

Dnes má tedy Irsko k dispozici jen politickou deklaraci, která může být přece kdykoliv v budoucnu dalším podobným summitem Evropské rady a na ní přijatou obdobnou politickou deklarací, změněna. Takovéto deklarace na úrovni Závěrů ER v oblasti další evropské integrace a unifikace už i totiž měněny, čili porušovány také byly. Nejvýraznější je tzv. Laekenská deklarace z prosince 2000, z konce dánského předsednictví, která stanovila pravidla a formulovala zadání pro Konvent. Mimo jiné stanovila, že evropská ústava vzniknout neměla, když tak jen eventuálně někdy v dlouhém časovém období. Už za přibližně dva roky ale ústavní smlouva, jen srozumitelnější předchůdkyně Lisabonské smlouvy, vznikla.

Obdobně na konci německého předsednictví v Mandátu pro následující předsednictví portugalské, byla zcela jednoznačně porušena formulace ze Závěrů Evropské rady rakouské (červen 2006) i finské (prosinec 2006), které připouštěly pouze volnější inspiraci ústavní smlouvou. Naopak, zcela v rozporu s celkovým stále ještě opatrným a obezřetným vyzněním Závěrů těchto ER, deklarovalo již od počátku německé předsednictví v první polovině roku 2007 svůj záměr v nové smlouvě zachovat (odmítnutou) podstatu ústavní smlouvy. To také Lisabonská smlouva z prosince 2007 dělala, a zastánci ústavní smlouvy se tím ani nijak netajili.

Pokud tedy nebude do opakovaného irského referenda o Lisabonské smlouvě uzavřeno vyjednávání přístupové dohody s Chorvatskem, a to včetně příslušného irského Protokolu a reálná naděje, že se její ratifikace stihne nejpozději s LS, irský volič žádné právní záruky nemá.

Poradce prezidenta republiky



zpět na článek