Lisabonská smlouva totiž byla jasným podvodem na občanech evropských států, protože se jednalo o zamítnutou euroústavu se stejným obsahem pouze v jiné formě. Irové byli jediní, kteří se k reinkarnované euroústavě mohli vyjádřit, protože francouzská, nizozemská i britská vláda tuto možnost referenda svým občanům raději nedala, protože ti by smlouvu nejpravděpodobněji odmítli.
V Evropské unii totiž už nefunguje klasická liberální demokracie, kde demokratické ANO má stejnou váhu jako demokratické NE. Existuje zde nový typ eurounijní postdemokracie, kdy občané mají právo, ba téměř povinnost říct ANO další unifikaci a centralizaci a pokud řeknou NE, musí se hlasování opakovat do aleluja, dokud nakonec neřeknou ANO.
S tím už měli ostatně Irové zkušenost v případě Smlouvy z Nice, kterou původně odmítli, ale protože se výsledek nelíbil eurokratům, museli hlasovat znovu, než došlo k jedinému správnému eurounijně postdemokratickému ANO. To samé se stalo i Dánům v případě Maastrichtské smlouvy a v případě Lisabonské smlouvy se to vlastně stalo všem občanům evropských států, protože Lisabonská smlouva byla jen laciný podvod zachraňující evropskou ústavu, což dokazuje cynický dopis Angely Merkelové představitelům členských států, ve kterém se jich ptala, zda jim nevadí prosadit ten samý dokument jinou cestou a jinou formou. Nyní se eurokraté raději pojistili a kromě toho "zpropadeného" Irska referenda raději nikde jinde nebyla povolena, aby náhodou občané nevyjádřili svou svobodnou vůli říci NE.
Naprosto jasným důkazem pohrdání demokracií a plivnutím do obličeje irským, ale vlastně všem demokratům v evropských zemích, bylo skandální arogantní prohlášení předsedy Evropské komise Manuela Barrosa, že by se mělo v ratifikaci smlouvy pokračovat i přes demokratickou vůli vyjádřenou Iry v referendu. EU tak chce porušovat základní principy demokracie, mezi něž platí dodržování zvolených procedur a pravidel hry. Je přece naprosto nepřípustné, aby mužstvo, které v zápase prohrálo, chtělo opakovat zápas jen z toho důvodu, že nevyhrálo nebo donekonečna prodlužovat zápas, dokud nevyhraje. To už rovnou mohou europeisté raději natisknout na lístky pouze kolonku ANO, aby jim někdo nepřekážel v budování jejich Evropského svazu socialistických republik.
Ostatně v Lisabonské smlouvě byly právě ukryté passarelly, které umožňovaly další novelizace smluv, aniž by byli dotázáni občané v referendech či změnu schválily národní parlamenty! Proč se obtěžovat s demokratickými volbami, když můžeme lidem vládnout za jejich zády a můžeme pro ně budovat evropský ráj na zemi! Oni tomu nerozumí. Rozhodneme za ně–ANO!
Pokud se podíváme do České republiky, tak např. sociální demokraté, kteří neustále hovoří o tom, jak podporují přímou demokracii, referendum k Lisabonské smlouvě nepodpořili, aby jim čeští voliči náhodou nezkazili jejich budování socialistického superstátu, tak jako jim to nyní udělali voliči irští, jejichž NE! chtějí čeští socialisté obejít. Podobně špičky ODS, které vystupovaly proti původní euroústavě a podporovaly referendum, podrazily svůj dlouholetý fundamentální program, členskou základnu i voliče a začaly eurosmlouvu podporovat, ačkoli usnesení vlastního nejvyššího demokratického orgánu strany-kongresu, jim to zakázalo. Mimochodem ten samý kongres, který odmítnul další předávání pravomocí do Bruselu, zvolil za předsedu ODS Mirka Topolánka. Topolánek tedy pošlapává usnesení kongresu, který ho zvolil předsedou strany, a tím zpochybňuje i legitimitu svého předsednictví v ODS. Nerad to říkám, ale jediní konzistentní a poctiví jsou v tomto komunisté, kteří referendum požadovali k euroústavě i k její znovuoživéné formě.
Nyní je nejdůležitějším úkolem zabránit tomu, aby bylo pošlapáno irské NE a tím i základní principy demokracie. Ratifikace dle daných pravidel musí po irském NE skončit a pokud se EU rozhodne v ratifikaci pokračovat, měli bychom se zeptat, zdali máme zůstat v organizaci, která pošlapává vlastní pravidla, která se jí právě nehodí.
Na nadcházejícím summitu je povinností českého premiéra zabránit další ratifikaci, jinak již úplně ztratí tvář. Irským NE se rovněž vlila do žil nová energie eurorealistickému křídlu ODS odmítajícímu Lisabon a Topolánek v případě další podpory Lisabonské smlouvy riskuje rozkol v ODS. Zvláště když šéf britské Konzervativní strany David Cameron prohlásil: "Ta smlouva by měla být prohlášena za mrtvou. Jsou proti ní Irové, v minulosti se jí postavili Francouzi a Nizozemci. Je to arogance od našeho premiéra Gordona Browna, když se snaží smlouvu prosadit navzdory nelibosti lidí." Bude Topolánek stejně arogantní jako Brown a Barroso?
Rovněž prezident Václav Klaus, který byl v počátku ve své kritice Lisabonské smlouvy poměrně zdrženlivý, již není ničím svázán. Důrazně prohlásil, že ratifikace nemá pokračovat, a Irové mu k tomuto tvrzení dali mandát. V případě, že by se premiér přesto snažil protlačit smlouvu českým parlamentem, je prezidentovo ústavní svaté právo smlouvu nepodepsat, neratifikovat jí, a tím ji definitivně potopit. Kromě toho, že jde o jeho ústavní právo a hájil by tím irské demokratické NE, potvrdil by tím i to, co slíbil ve své kandidátské řeči, na jejímž základě byl zvolen prezidentem, kde pravil: "Přeji si, abychom naši zemi předali budoucím generacím jako suverénní, sebevědomý, demokratický a prosperující stát svobodných občanů a jako stát ze své vlastní vůle spolupracující s ostatními demokratickými státy Evropy i světa."
Po přijetí Lisabonské smlouvy by již Česká republika nebyla suverénním a demokratickým státem, a proto by měl prezident plné morální právo Lisabonskou smlouvu nepodepsat a tím ji definitivně pohřbít.
Uvidíme, zdali česká vláda v čele s Mirkem Topolánkem bude chtít pošlapat výsledky irského demokratického referenda a zdali tím nedá prezidentovi jinou možnost, než využít svého svatého, naší demokratickou ústavou daného a irským referendem podpořeného, práva smlouvu nepodepsat a definitivně ji poslat do věčných lovišť.
Ve svém vyjádření dal Klaus totiž jasně najevo, že proces ratifikace Lisabonské smlouvy považuje za ukončený: "Projekt lisabonské smlouvy rozhodnutím irských voličů dnes skončil a v jeho ratifikaci již nelze pokračovat. V jedné jediné z 27 zemí EU proběhlo o lisabonské smlouvě referendum. Jen v jedné jediné zemi EU umožnili politici občanům vyjádřit svůj názor. Výsledek je snad pro všechny jasným sdělením. Je vítězstvím svobody a rozumu nad umělými elitářskými projekty a evropskou byrokracií."
Autor je politolog