Německo je veliký taškář. Jeho poslední počiny sleduji se směsicí obdivu, údivu a znechucení. Obdiv si Německo zaslouží za to, jak bravurně ekonomicky zvládá poslední roky.

Přestálo sjednocení, přestálo zavedení eura (a ještě z něj těžilo) , přestálo krizi, přestálo Řecko – a teď jakž takž s odřenýma ušima zvládá i imigrační krizi. Přestálo to všechno tak, že se stalo nejsilnější evropskou ekonomikou s bezkonkurenčně nejzdravějšími veřejnými financemi a investoři mu v podobě záporných úroků dokonce platí za to, že mu smějí půjčit.

Německo však taky vzbuzuje zmatený údiv. Podivuhodné je, že nalákalo imigranty jako slepice na moučné červy na svůj neméně podivuhodný sociální program: Zdarma mobilní telefon, zdarma byt, zdarma nájem, zdarma zdravotní péče, zdarma kapesné, zdarma jazykové kurzy, zdarma doprava, zdarma právní zástupce. Zdarma práva, o kterých se rodilým Němcům ani nesní, zato žádná povinnost začít pracovat. A k tomu otevřená německá náruč a hesla o tom, jak každý imigrant je vítán.

Ovšem můj údiv pokračuje. Ne snad nad tím, že před pár dny konečně i Německo pochopilo, že se tímto přístupem dopouští řízené ekonomické sebevraždy – toto pochopení bylo nevyhnutelné. Ale nad tím, s jakou lehkostí a jakým způsobem ze dne na den obrátilo. Zrušilo snad svůj sociální program, kvůli němuž je celá Evropa zaplavena imigranty? Ne. Program platí dál. Ale Německo se začalo bránit tím nejpodivnějším možným způsobem. Porušilo schengenskou dohodu, uzavřelo své hranice a začalo (spolu s dalšími zeměmi) vnucovat státům, které k tomu přišly jak slepý k houslím, kvóty na imigranty.

Je to jako mávat na zuřivého psa špekáčkem a zlobit se, že se do něj chce zakousnout. A když se seběhne celá potulná smečka, mávat špekáčkem dál a postavit kolem sebe plot. A když bude chtít smečka plot přelézt, zařvat na sousedy, ať si tu smečku laskavě vpustí na svou zahradu. A celou dobu dál mávat v ruce buřtem.

A v tuhle chvíli můj nefalšovaný údiv nad tím, jak Německo vůbec mohlo všechny tyhle podivuhodnosti vymyslet, začíná přerůstat ve znechucení. Když se totiž kvóty nesetkaly s velkým pochopením u zemí, jako je ta naše, začalo se Německo dovolávat povinné solidarity. Hezký pokus. Až na to, že solidarita, jeden ze základních principů EU, byla hned na počátku sjednocování EU definována jako solidarita bohatých s chudými. Právě takto definovaná solidarita stála za zrodem evropských strukturálních fondů, které měly přerozdělovat peníze od bohatých k chudým a vést ke vzájemné konvergenci, tedy k přibližování životní úrovně jednotlivých států.

Jenomže kvóty na imigranty, které Německo žádá, nejsou výrazem solidarity bohatých s chudými. Mají vést ke sražení životní úrovně chudých jako výraz pochopení pro bohaté, kteří nejsou ochotni rezignovat na své vysoké standardy a na své bohatství lákají ty třetí zvenčí. Je to solidarita naruby.

Mé znechucení se však opět rozplynulo do pobavení v okamžiku, kdy se tragédie s kvótami překotila do velké komedie: Německo podniklo pokus vydírat své sousedy – ty sousedy, kteří s úžasem zírají na smečku nabuzenou na německý špekáček a nechápou, proč by si ji měli ve jménu nějaké solidarity naruby pozvat k sobě domů. Vydírání spočívá v tom, že kdo nepřijme kvóty, neměl by dostat ani peníze z evropských fondů.

Je to nápad vážně bizarní. Německo či Evropská komise nás chtějí vydírat tím, co stojí na jejich žebříčku hodnot zatraceně vysoko. Chybička se ale vloudila. Řeknu to asi takhle: Nechť si Evropa své fondy nechá. S kvótami či bez nich. A bude líp.

Vtip je totiž v tom, že celé strukturální fondy jsou od základů pomýleným konceptem. Snad ještě „nejmenší“ vadou na kráse je korupce, která je nutně musí doprovázet. Protože kde jsou na rozdávání peníze, tam korupce musí být zákonitě.

Větší vadou na kráse je způsob použití fondů. Totiž nedílnou součástí strukturálních fondů je spolufinancování. Funguje to takhle: Protože jsou k mání peníze, vymyslíme si zbytečný projekt, abychom je dostali. Evropa dá na projekt část peněz, my jako stát dáme druhou část. Ve výsledku máme kupříkladu nakoupeno 100 stromků „na podporu městské zeleně“. Abychom stihli termín jejich vysazení a mohli čerpat peníze, vysadíme je v červenci v období největšího sucha. Evropa zaplatí polovinu, náš stát druhou. Ve výsledku Evropa má větší veřejný dluh, my máme větší veřejný dluh a zeleň je, kde byla, protože v tom horku kvůli pitomým termínům stromky uschly. Což by soukromý investor nevymyslel. (Takhle se to stalo tam, kde bydlím.)

Ale největší logickou chybou fondů je, že obrazně řečeno berou bohatým a tedy šikovným, fungujícím zemím peníze a přesouvají je k zemím chudým, líným, neschopným. Lidé, kteří umí peníze vydělat a znovu investovat, musí tyto peníze na svých daních odvést, aby se věnovaly někomu, kdo je použije na zbytečný projekt, který peníze dál vydělávat nebude. Strukturální fondy prostě neposouvají Evropu jako celek dál, ale naopak vytváří víc neefektivity a jako celek Evropu brzdí.

Jasně, že tohle se neříká nahlas, a jasně, že tohle evropští ani naši politici nechápou; ale je to prokazatelný fakt. Nejnovější studie ECB konstatovala, že zakládající členové eurozóny se k sobě ekonomicky nepřiblížili, naopak se nůžky mezi nimi ještě víc rozevírají. Zavedení eura a strukturální fondy měly být přitom oněmi dvěma prvky, které konvergenci, tedy vzájemné přibližování se zemí, zajistí. Ale ani jedno nefunguje.

Které že všechny principy, na kterých měla EU stát, už tedy obrátila do přesného opaku? Konvergenci. Protože ve skutečnosti probíhá přesný opak, vzdalování se. Solidaritu. Protože namísto pomoci bohatých chudým máme my pomáhat tomu nejbohatšímu udržet si bohatství. Volný pohyb osob. Protože schengenský prostor byl jakoby mimochodem a bez velké publicity zrušen. A mohli bychom pokračovat. A tak se ptám: Jaké že výhody pro nás EU vlastně ještě pořád má? Nemyslím ony teoretické, deklaratorní výhody, které jsou nesporné. Myslím skutečně, v reálném životě... Tak ráda bych našla aspoň jednu!

Asi si teď říkáte, že pořád jen brblám. Že nasazuju na Německo, na EU, na fondy, na uprchlíky... A že vás tolik skepse nebaví. Ale co vás to nemá? Já že brblám? Vždyť já ve skutečnosti píšu tyhle řádky s poměrně velkým optimismem a natěšeným očekáváním. Vždyť já vlastně tím vším chci říct, že nic není tak zlé, jak se na první pohled zdá. Že z toho všeho probleskuje určitá naděje.

Německo je bohaté. Velmi bohaté. Podobně jako Skandinávie je už tak bohaté, že svým způsobem začalo ze všeho toho bohatství cosi jako „ekonomicky degenerovat“. Tahle „ekonomická degenerace“ je nejzářnější právě ve Skandinávii. Skandinávie si vybudovala tak masívní sociální až socialistický systém, že získala pocit nadřazenosti. Je nyní přesvědčená, že stát je víc než jednotlivec, že děti nepatří rodině, ale státu, že stádnost je víc než svoboda. Proto se neštítí krást děti bezúhonným rodinám ve jménu zabezpečení „lepší budoucnosti“. Nemohu si pomoci, ale silně mi to připomíná árijskou převýchovu. To je to, čemu říkám „ekonomická degenerace“.

Německo zaplaťpámbu až sem ještě ani zdaleka nedošlo. Přesto má už také našlápnuto nebezpečným směrem. Prozatím to začíná podobně, jako to kdysi začínalo ve Skandinávii – totiž glorifikací svých vlastních sociálních výdobytků a pocitem, že toto blaho musí platit pro každého. Jako třeba pro imigranty. Dokonce i za cenu vynucení. Třeba za cenu vynucení na okolních zemích skrze odepření strukturálních fondů. To je to, co mě na stávající EU děsí nejvíc.

Jenomže teď, uprostřed imigrační krize, probleskuje malá jiskřička naděje. Německo, Rakousko, Itálie – ti všichni už pochopili, že jejich sociální systémy miliony imigrantů neuživí. A pod tímhle náporem jsou postupně nuceni své žebříčky hodnot přehodnocovat. Sice pozdě, ale pozdě je lepší než nikdy. Evropská unie dnes schází na přebujelý sociální systém, přerozdělování, přeregulovanost a neefektivitu. Jenomže pod náporem imigrantů najednou dostává šanci prozřít a vrátit se v pudu sebezáchovy k únosnějšímu životu. Nezdegenerovat.