Bohaté společnosti a jejich proimigrační síly

Ještě několik poznámek ke vztahu bohatství společnosti a jejich proimigračních sil, které jsou dnes hlavním důvodem poměrně otevřených hranic Evropy. Jejich členové většinou očekávají, že imigrace jim přinese výhody a postavení, které dosud neměli. Někteří pak, že změní společnost dle svých vysněných představ. Tyto představy se pak od skutečně nastolené reality velmi často drasticky liší. Jsou i tací, kteří z různých důvodů svoji společnost a kulturu prostě nenávidí. Specifikem západní civilizace je značná dávka mlžícího pokrytectví. Svoje čistě soukromé potřeby a sny proto mnozí vydávají za altruismus a nezištný boj za nadpozemské pojmy jako světový humanismus a všeobecná láska a spravedlnost. Ve svých představách milují a zachraňují celý svět, osud skutečných lidí, jejich spoluobčanů, je zajímá jen pramálo.

Obecně platí úměra, že čím je společnost složitější, strukturovanější a „civilizovanější“, tím větší a složitější je i počet a zájmy členů těchto sil. Rozbor ekonomických, politických, ideologických, náboženských i psychologických motivů, které je vedou k účasti na destrukci vlastní společnosti, je složitý a zajímavý a zde na něj není místo. Přesto alespoň dvě poznámky k dani, kterou v tomto směru každá civilizovanější společnost platí za svoje bohatství a relativní bezpečnost.

V prvé řadě existuje téměř zákonitost, že čím déle společnost prosperuje a vytváří tak určité skleníkové prostředí, tím větší produkuje i počet členů ztrácejících přirozené pudy sebezáchovy a smysl pro realitu. Přispívá k tomu i výchova zaměřená na nekonfliktnost, kterou civilizovaná společnost potřebuje ke svému fungování. V těchto společnostech tak v pohodě a často i velmi šťastně žije mnoho lidí, kteří by v drsných podmínkách dřívějších dob pro svoji naivitu nepřežili. Milují celý svět a nedokáží si představit, že by někdo mohl mít špatné úmysly. Mají pocit, že bohatství jejich civilizace vzniká samo a bude tu věčně. Je jen naším velkým sobectvím, že se o něj nedělíme s chudým světem. Vůbec nechápou, že toto bohatství vzniklo tvrdou prací a umem mnoha minulých i současných generací a je podmíněno fungováním často omezujících civilizačních norem. Své realističtější spoluobčany samozřejmě morálně odsuzují. Někteří po eventuálním styku s drsnou realitou vystřízliví. Jiní mají takové psychické založení, že ani to jim nepomůže. Tito lidé jsou přitom snadným cílem každé manipulace, která použije takové signální výrazy jako láska, přátelství, mír, dobro a podobné. Imigrace je pro ně vítanou možností, jak svoji všeobecnou lásku uplatňovat.

Na druhé straně pak zároveň platí, že čím je společnost bohatší, civilizovanější a klidnější, tím také vzrůstá počet jejích členů, kteří se v ní nudí. Slast ze vzrušení je v lidech biologicky zakódovaná a je i existenčně nezbytná. Mnozí to řeší tak, že se ji vydají hledat do drsných končin světa. Poté jsou rádi, že si mohou přijet odpočinout do klidné náruče domova. Jiní však zlenivěli natolik, že chtějí mít za co bojovat přímo za svými okny. Část z nich proto nadšeně přijímá různé utopické „velké výzvy“ na přeměnu světa. Čím nerealističtější, tím lepší, neboť velikost těchto výzev rozněcuje. Vytvoření fungující a navzájem se milující multikulturní a multietnické společnosti je ideální cíl až nadpozemské velikosti. Nevadí, že tyto společnosti jsou prakticky všude na světě neustále doutnajícím zdrojem konfliktů, jejichž eskalace často přináší zvěrstva nejhoršího druhu. O to lépe. Oni experimentem na vlastních spoluobčanech dokáží, že to jde. Slast z bojové sounáležitosti s dalšími podobnými jedinci je jen dalším vítaným přínosem.

Každá prosperující a klidná společnost tak zároveň produkuje i dvě poměrně velké skupiny lidí, které se ve jménu „dobra, lásky a humanistických výzev“ podílejí na otevírání hranic a tím často i na její faktické destrukci. Nic na tom nezmění ani skutečnost, že již italská renesance zcela jasně formulovala, kam je cesta dobrými úmysly dlážděna.

To bylo několik podnětů k zamyšlení o globalizaci a skutečných motivech dnešních migračních pohybů do Evropy. Globalizace vůbec neznamená masové přesuny obyvatelstva a změnu jejich etnických a národních identit. Není ani zákonitá a věčná a pro čerpání jejích výhod není nutné otevírat hranice masové imigraci. Dominantní motiv současných imigračních vln do Evropy je starý jako civilizace samy. Je to přirozený posun chudších etnik do bohatších společností, je-li hranice těchto z jakýchkoliv důvodů propustná. Globalizace pro to vytváří jen o něco příznivější podmínky. Jediný, kdo dnes těmto jednosměrným pohybům doširoka otevírá hranice, je západní civilizace a její starý kontinent. Evropané se jako jediní rozhodli sami zničit své staleté charaktery národů a jedinečné kultury v zájmu svého vzývání nového mýtického procesu „globalizace“, který je úplně jiný a má jiné požadavky, než si představují. Podstata toho, o co tady skutečně jde, jim uniká.

.Pro objektivitu je přitom na závěr nutné dodat, že i bohaté společnosti často zištně expandují do těch chudších. Příkladem této expanze je éra kolonialismu. To vše je ale téma na jinou diskusi a Čechy zase tolik nemusí vzrušovat, neboť se na něčem takovém příliš nepodíleli a nepodílejí. Pro české prostředí by z toho všeho mohlo vyplývat, že pokud se začnou z mediální sféry linout proklamace o globalizaci a z ní plynoucí povinnosti otevřít hranice komukoliv, o apokalyptickém vymírání a nezbytné záchraně populace dovozem exotického obyvatelstva, nezdravé homogenitě národa, velkých humanistických výzvách budoucnosti, všeobecné lásce, konci národů a směšném vlastenectví, měli bychom se pozorně podívat, co se děje za hranicemi. A také na to, co se chystá v domácích kuloárech.

KONEC