Posuny a nájezdy k bohatství

Jestliže se střízlivým pohledem podíváme na všechny významné masovější přesuny obyvatel do Evropy současnosti zjistíme, že primárně nejsou vyvolány moderními globalizačními jevy, ale že je to z větší části jen nová verze v dějinách tisícekrát opakovaného přirozeného pohybu. Posunu obyvatelstva chudších oblastí směrem k bohatství, lepším ekonomickým možnostem a někdy i k normám a životnímu způsobu lépe prosperující společnosti. Sem spadá i podstatná část takzvaného uprchlictví z krizových oblastí, i když je samozřejmě nutné individuálně rozlišovat. Tyto pohyby jsou závislé na vstřícnosti, velkorysosti a reálné prostupnosti hranic bohatší společnosti. Sama globalizace je nevyvolává a pouze pro tento pohyb vytvořila poněkud příznivější informační podmínky, u těch dopravních to není tak výrazné. Bárky, na nichž probíhá invaze do Evropy, nejsou zrovna výkřikem poslední techniky. Doprava ostatně nehraje u těchto invazí důležitou roli už staletí. Mongolové, patrně nejefektivnější pastevecký kmen útočící na usedlé civilizace v dějinách, ovládli v poměrně krátké době půlku světa na malých konících a s tatarskými bifteky pod sedly.

Že se v současné trvalé imigraci do Evropy nejedná o moderní „přirozené a zákonité globalizační“ jevy, svědčí přitom poměrně jasně i další skutečnost. Jde prakticky pouze o jednosměrný pohyb. Veškerá trvalá masová imigrace dnes celosvětově směřuje takřka pouze směrem k otevřené západní civilizaci. Případně místně k lokálním prosperujícím centrům, pokud to dovolí (abstrahujeme samozřejmě od jednorázových přesunů v důsledku lokálních válek). Ve skutečně „globalizovaném“ světě by měl být tento pohyb i rovnoměrně opačný, což se nekoná. Tento pohyb je navíc podmíněn současným bohatstvím západní civilizace. Jakmile bude toto bohatství vyčerpáno, a spolu s tím i masivním přílivem jiných kultur rozvráceny její původní civilizační a kulturní normy, tento migrační pohyb skončí. Ve větší části lidských dějin měly podobné pohyby vojensko-dobyvatelský drancující ráz. To dnes směrem k Evropě není možné, i když náznaky toho se už v různých formách objevují. Migrace má však dnes dveře na kontinent poměrně otevřené a podíl na bohatství tak získává dvojím „ekonomickým“ způsobem Část imigrace se zapojí do hospodářského procesu a v určitých podmínkách tak může být pro hostitele i přínosná. Zbytek těží ze sociálních dávek. Pohyb první části má přitom i antiglobalizační efekt a je svým způsobem ze strany bohatší společnosti sobecký. Odčerpává totiž potřebné aktivní obyvatelstvo z rozvojových ekonomik, kde je takových jedinců velmi často nedostatek. Tyto pohyby za lepšími ekonomickými podmínkami a bohatstvím zažívá ostatně už staletí Evropa sama, české země nejsou výjimkou. Česká republika se dnes dokonce stala jedním z jejich cílů.

Pokud někdo namítne, že i tak jde tedy o svým způsobem celodějinnou jednosměrnou globalizaci, musí zároveň připustit i další dvě skutečnosti. Tento způsob „globalizace“ není moderním fenoménem a není ani trvalý a zákonitý. Naopak, přivedl řadu společností a civilizací ke zhroucení. Nejznámějším případem je římská říše. Dále pak, že nikdy neznamenal konec kmenů, etnik a národů. Ty existovaly uvnitř takto „globalizovaných“ společností vždy, často vedly k jejich pádu a tato společenství vždy přežívaly. Mají totiž hlubinný psychologicko-sociální obranný základ, který je vlastní lidskému pokolení. Bez něj by nepřežilo. Vrozenou i pěstovanou emocionální potřebu soudružnosti ve smečce, rodu, kmeni, etniku, národě i civilizaci. Tato potřeba provází lidstvo celými dějinami a přináší nezbytné skupinové obranné chování lidí v krizových situacích. V případě potřeby bude nepochybně dominovat i v budoucích dějinných událostech, i kdybychom si v dobách míru a klidu vysnili sebevznešenější konstrukce všeobecného bratrství a humanismu.

Výše zmíněné částečné zapojení imigrace do ekonomiky je věc, kterou si nemohou vynachválit liberálové. Přes určitá pozitiva v minulosti je však makroekonomický dlouhodobý přínos masové imigrace v dnešní Evropě velmi diskutabilní a nemá liberály očekávaný „pozitivně globalizační“ ráz. Evropské ekonomiky mají dnes v důsledku vysoké produktivity problém zaměstnat vlastní obyvatelstvo a vykazují vysokou nezaměstnanost. Masový přísun nového obyvatelstva tak ve skutečnosti znamená snižování mezd a rostoucí nezaměstnanost domácí populace. Ta je pak odkázána na sociální dávky, což vytváří další tlak na státní rozpočty a růst daní. Nezaměstnané obyvatelstvo poté začíná přistěhovalce i vlastní liberály nenávidět, a proto rostou i další veřejné výdaje. Liberálové tak svoji vysněnou otevřenou imigrační politikou paradoxně posilují roli státu a omezují demokracii (neboť ta je v každém multietnickém státu vždy ve větší či menší míře deformovaná). Kvůli nízkým mzdám přistěhovalců navíc přežívají neefektivní nekonkurenceschopné výroby, není tlak na technická zlepšování a struktura těchto ekonomik se začíná přibližovat třetímu světu. A o tom, že dnes velká část této trvalé imigrace směřuje za štědře nastavenou rukou sociálních systémů, snad již není pochyb. Dnešní generace původních obyvatel tak připravuje svým potomkům permanentní sociální a další výdaje nutné k udržení klidu v multikulturní společnosti. Jak budou hodnotit dnešní počínání svých předků, si není těžké domyslet.

Dokončení zítra.