Mohutné migrační vlny, které se valí do Evropy ze zemí třetího světa, jsou umožněny jen existencí silné proimigrační koalice uvnitř samotné Evropy. Ta zahrnuje řadu ekonomických, politických, ideologických, náboženských i psychologicky motivovaných zájmových skupin, které mají z imigrace soukromý prospěch. Svojí politikou znemožňují učinit to, co pro svoji obranu v dějinách běžně dělalo a i dnes dělá každé rozumné společenství. V případě potřeby přivřít hranice.

Existence těchto skupin vyvolává otázku, zda evropská civilizace má ještě sílu a vůli na přirozenou sebeobranu a nemá již v sobě zabudovány sebedestrukční prvky. To ostatně platí i pro jednotlivé, po staletí formované evropské národy. Ty z nich, jejichž členové dnes nemají dostatečnou dávku sebezáchovného vlastenectví a schopnost a vůli se postavit za své zájmy, nečeká při tomto vývoji žádná zářná budoucnost. Dnešní Evropa je propojená, několik momentálních národních vlád je proimigračně zaměřeno (jedna fanaticky) a řada dalších má tendence shazovat vlastní neschopnost vypořádat se s problémem na další státy. Vlastní nezávislá imigrační politika a s ní související možnost rozumně ovlivňovat pohyb přes vlastní hranice je v této situaci jedinou možnou účinnou ochranou unikátních národních kultur a identit. Nezbytnost ochrany před masivní invazí exotických kultur dobře chápou všechna etnika, národy a kultury ve světě a podle toho se i chovají. Těm západním tato univerzální dějinná zkušenost začíná unikat.

Každá masová exotická imigrace přináší od určitého bodu zlomu nezvratnou destrukci hostitelské civilizace a kultury. Od této chvíle začíná jejich přeměna na civilizační normy a kulturu přistěhovaných. Tuto politiku vlastní destrukce však zatím nelze ani v Evropě dělat bez mohutné propagandy. Své mateřské kultury a domoviny má stále rádo příliš mnoho Evropanů. Svobodu z nich vyplývající také. Propaganda musí mít v sekularizované a vědecky zaměřené evropské společnosti racionální nátěr. Proto byla vytvořena a i českými médii je neustále omílána řada vědecky znějících proimigračních tezí. Mají obyvatelstvu vysvětlit, proč je pro něj masový příliv exotických a kulturně odlišných etnik přínosem (i když běžný obyvatel si svým selským rozumem vyvodil úplně opačný závěr).

Tyto teze jsou v zásadě dvojího druhu. První zaujatě tvrdí, že Evropa se bez této imigrace neobejde a bez jejího permanentního přílivu po všech stránkách zhyne. Sem patří mýtická tvrzení o tom, že se bez imigrace zhroutí evropská ekonomika, že Evropa bez exotické imigrace vymře, že národní státy jsou „nezdravě homogenní“ a je nezbytně nutné je imigrací oživit. Tyto teze se ovšem při jakémkoliv bližším pohledu začnou jevit jako děravé. Již prostá otázka, jak tedy Evropa mohla bez této imigrace v posledních staletích v klidu přežít a skvěle prosperovat, vzbudí první pochybnosti. Proto jsou v zásobě ještě teorie druhého ražení - osudové. Socialisté a liberálové, kteří je propagují, si v nich v překvapivé shodě vzpomněli na marxistické teorie zákonitých dějin a upravili je na dnešní podmínky. V souladu s tím tvrdí, že imigrace je prostě zákonitý společenský proces, proti kterému se nedá nic dělat. Společnost totiž neodvratně směřuje k novému stavu „globalizace“, který zahrnuje masivní migraci a splývání národů a etnik. Každé přivření hranic by tak bylo zpátečnickou reakcí proti novému radostnému globalizovanému světu a vysněnému univerzálnímu člověku. O tom, že by to byla navíc i reakce „rasistická, xenofobní, národovecká“ a kdovíjaká ještě, není třeba ani mluvit.

Podívejme se dnes tedy na tuto „globalizaci“ blíže. Před rozhodováním pro a proti si není nad to ujasnit, o co ve skutečnosti jde. Kupodivu přitom zjistíme, že za prvé sám tento pojem je velmi vágní a za druhé, že procesy s ním obecně spojované v realitě vůbec nepřinášejí masové přesuny obyvatelstva. A dokonce i někdy migraci omezují. Ukáže se také, že současné migrační tlaky na Evropu mají s nějakou globalizací jen málo společného. Jsou v převážné míře jen novou verzí přirozených dějů, kterých v lidských dějinách proběhly tisíce. Pohybů a nájezdů chudších kmenů, etnik či národů směrem na ty bohatší. Tyto posuny mohou mít řadu forem a motivací, od snah o získání podílu na prosperující ekonomice až po vojensko-dobyvatelské drancování. Jejich motivace jsou přirozené a mnohý z nás by ve stejné situaci přemýšlel podobně. Jsou obecně podmíněny vstřícností a benevolencí bohatší společnosti a prostupností jejích hranic. V menší míře ostatně probíhají i uvnitř Evropy samé. Bohaté a většinou i civilizovanější společnosti, které se jim nedokázaly ubránit, je v lepším případě asimilovaly, v horším po nich upadly do věčně napjatého multietnického a multikulturního společenství. Často však jimi byly i zdevastovány. Mýtický nadpozemský proces „globalizace“, který dnes Evropa vzývá a v jehož jménu mnozí záměrně ničí svoje staleté kultury, unikátní národní charaktery a civilizační normy, má úplně jinou podobu a požadavky, než se mnohým z těchto ničitelů zdá.

Mýty o globalizaci a migraci

Je těžké definovat, co všechno zahrnuje pojem globalizace. Pokud to mají být celosvětové procesy, vyvolané technickým pokrokem 20. století, pak to budou asi tyto reálně existující jevy: růst mezinárodního obchodu se zbožím a surovinami a z toho plynoucí vzájemná propojenost ekonomik, propojenost finančních a investičních trhů, akviziční investice v jiných státech, rostoucí pohyb odborníků všeho druhu, „zmenšování“ světa schopnostmi dopravy, růst celosvětového cestování, informační a komunikační propojení světa, přelévání vědeckých a technických poznatků a schopností, možnost cestovat, pracovat, studovat a účastnit se všemožných konferencí po celém světě. Všechny tyto skutečnosti přitom vytvářejí iluzi, že se svět „zmenšuje“, splývá a národnosti a národy mizí. A to zvláště u inteligence a velkoměstského obyvatelstva, které je běžně vidí každý den. Při bližším pohledu na jejich trvalý migrační dopad však zjistíme, že nic z toho ve skutečnosti primárně nezpůsobuje masové přesuny obyvatelstva, občanství a konec národů. A to ani v integrované Evropě, a už vůbec ne ve světě. Národy a civilizace v důsledku těchto možností spolu více obchodují, spolupracují, komunikují a z různých důvodů se navštěvují. Nijak výrazně však kvůli nim nemění svoji identitu. Možnosti Nového světa, irský hladomor, mongolská expanze a další historické události způsobily o mnoho větší a statisticky významnější migrační toky, než „globalizační“ pohyby obyvatelstva vyvolané moderní technikou a rostoucím mezinárodním obchodem. A to s mnohem skromnějšími dopravními i informačními prostředky.

O tom, že globalizace vůbec nemusí znamenat a přinášet masovou a trvalou migraci svědčí přitom zcela jasně jedna skutečnost. Ve světě je mnoho velmi „globalizovaných“ ekonomik a společností, které vůbec nezaznamenávají, nepotřebují a ani nedovolují významné imigrační pohyby. A dobře vědí proč. Jsou si trvale vědomy svých zájmů, a proto přežily staletí a tisíciletí a nepochybně tu ještě dlouho budou. Zřetelným poválečným příkladem je Japonsko. V dnešní době pak třeba Čína.

Moderní technika v mnoha směrech migrační pohyby dokonce omezuje. Kdo se vydal v dřívějších dobách na strastiplnou cestu do Nového světa, již podobnou cestu zpět většinou neabsolvoval. Věděl navíc, že by se po dlouhých letech vrátil do již neznámého společenství. Dnes krátkodobá i dlouhodobá práce kvalifikovaných mozků i rukou všeho druhu pro mezinárodní firmu kdekoliv na světě neznamená přerušení kontaktu s domovinou ani masovou změnu národní identity či občanství. Nadnárodní firmy po celém světě zaměstnávají většinou domácí obyvatelstvo a když už si dovezou dočasně vlastní pracovníky, nenutí je ke změně národnosti a občanství. Létání na mezinárodní konference po celém světě sice přináší iluzi o celosvětovém bratrství, ale změnu občanství a národnosti jen minimálně. To samé masové cestování. Internet propojil svět, ale zároveň upoutal miliony lidí do svých pokojů, odkud mohou pracovat pro kohokoliv kdekoliv. Investovat a řídit výrobu a obchod po celém světě se dá z jedné kanceláře. A to, že se lidé ve světě dívají na stejné filmy, pijí podobné nápoje, jedí stejné obložené housky a poslouchají stejnou hudbu zatím nikdy v dějinách válkám a nepřátelstvím také nezbránilo. Žádný konec národů se tak z čistě globalizačních důvodů nekoná. To platí i o pohybu obyvatelstva národních států uvnitř integrované Evropy.

Navíc globalizace není ani zákonitý a neodvratně nekonečný jev. Její projevy mohou být kdykoliv přerušeny mezinárodními krizemi a konflikty, nedostatkem zdrojů, přírodními katastrofami či prostě změnou výrobních technologií. Ve chvíli, kdy by expandovaly nové technologie nezávislé na ropě či ropné zásoby byly vyčerpány, se změní úplně i podoba současných mezinárodních vztahů. Celé světové oblasti budou „odglobalizovány“. Rovněž robotizace výroby přinese spíše nezávislost autonomních společenství než jejich propojování.

Pokračování zítra.