Máme-li apelovat na Německo ve věci uprchlíků, pomůže jen důraz na dodržování pravidel

Všímáte si, jak běženecká krize smazává rozdíly v ideologiích? Více než levice a pravice se proti sobě vymezují evropské státy. Místo aby solidární levice bojovala s individualistickou (egoistickou) pravicí, různé přístupy si navzájem vyčítají celé vlády a státy.

Evropa skýtá obrázek vstřícného Západu a odmítavého postkomunistického Východu. Běženci před nádražím v Budapešti do kamer skandují: „Germany! Germany!“ Chtějí jasně do Německa, ale proč zrovna tam? Podle východu Evropy proto, že je láká samo Německo štědrostí azylové a sociální politiky i slovy svých lídrů. Podle západu Evropy proto, že postkomunističtí barbaři běžence nechtějí.

Právě barbarská Evropa teď drží černého Petra. To ona musí přesvědčovat západ EU, že příčina je v drtivé přitažlivosti Německa a slabé ochraně vnější hranice Schengenu. Naproti tomu Německo vidí příčinu ve slabé solidaritě a ochotě k přerozdělování běženců.

Vyhrocuje se souboj hodnot a pravidel. Hodnoty jako solidarita porážejí pravidla jako suverenita a ochrana hranic. Státy Visegrádu, tedy Česko, Slovensko, Maďarsko a Polsko, se dnes radí o společném postupu. Předem lze říci, že užitečnější než vyčítat Německu jeho „sociální rozmařilost“ je apelovat na sílu pravidel. Právě na to Německo slyší, což dokládá vztahem k Řecku. Tam místo solidárního oddlužení razí přísná pravidla eurozóny.

Hodnoty podle potřeby i módy

Vytěsňování pravidel ilustruje rakouská ministryně vnitra. Johanna Miklová-Leitnerová chce omezit dotace státům EU, jež nesouhlasí se spravedlivým rozdělením uprchlíků. Ale kritizuje i stavbu maďarského plotu na hranici se Srbskem.

Podle ní je tedy nesolidární jak důsledná ochrana vnější hranice Schengenu, tak neřešení důsledků neochrany. Státy ztrácejí vlastní odpovědnost. Už neplatí, že budou chránit hranice a pak ponesou důsledky kiksů. Teď platí, že nebudou chránit hranice a pak ponesou důsledky. Kde zůstala přísná pravidla pro vnější hranici Schengenu? A když kritizuje speciálně Maďarsko, kde zůstala kritika „schengenských plotů“ v Calais a ve španělských územích Ceuta a Melilla?

Aby nevznikla mýlka, hodnoty, o kterých je tu řeč, jsou pro Evropu důležité. Ale problém nastává, když se absolutizují na úkor pravidel. Toto zaměňování hodnot a pravidel už kdysi kritizoval Karel Schwarzenberg. On sám zdůrazňoval roli pravidel: ta se nahodile nemění a lze je jasně kontrolovat. Pro ilustraci se stačí ohlédnout za uplynulými osmnácti měsíci.

Před rokem a půl, když Putinovo Rusko pomocí ilegálních „zelených mužíků“ obsadilo ukrajinský Krym, pokrokoví Evropané zdůrazňovali jako vrcholnou hodnotu suverenitu hranic a její pravidla. Dnes na totéž ukazují prstem jako na nesolidární veteš (alespoň v případě Maďarska).

Před půl rokem, když džihádisté vystříleli redakci Charlie Hebdo, pokrokoví Evropané zdůrazňovali jako vrcholnou hodnotu svobodu projevu a její pravidla. Manifestovali za právo karikovat islám, jeho svátosti i vyznavače. Dnes totéž nálepkují jako islamofobii, šovinismus či odpor k uprchlíkům. I u nás už je to téma pro vyšetřování „orgány“.

Teď, za nekontrolovaného přílivu běženců, pokrokoví Evropané zdůrazňují jako vrcholnou hodnotu potlačování pravidel, jako je ochrana suverénních hranic.

Tím vůbec není řečeno, že islamofobie či úřední buzerace uprchlíků není problém. Ale vidíme tu, nakolik jsou hodnoty – oproti pravidlům – ohebné a podléhají aktuální inspiraci, emoci či módě.

Agenda pro Schäubleho

Navíc umožňují urážet tam, kde to dřív nešlo. Německý vicekancléř a sociální demokrat Sigmar Gabriel označil odpůrce bezbřehého přijímání běženců slovem Pack – pakáž, chátra či lůza. Za to ho kritizuje i levicový intelektuál Jakob Augstein: prý mluví jako ti politici, kteří by si rádi zvolili jiný lid. Aby nevznikla mýlka, kdyby ten výraz mířil na násilníky, byl by adekvátní. Ale když míří na lidi, kteří nejsou ryzími xenofoby, ale vadí jim nekontrolovaný ráz přílivu běženců, je to něco jiného. Jsou to lidé, které by měla levice kultivovat, ne je odmítat coby pakáž.

Když přijela do Saska kancléřka Merkelová, dav skandoval: My jsme ta pakáž. Byla to aluze na listopad 1989 a heslo My jsme ten lid. Ale jakkoliv to byla aluze nepřípadná, ba hloupá, dokládá, že ani Německo nemluví jedním hlasem.

Není snadné se v tom orientovat. Ale státy Visegrádu by neměly spirálu dále vytáčet. Třeba tím, že by argumentovaly kousavě ve stylu: I my jsme ta pakáž. Jako jediný účinný argument vůči Německu se jeví apel na pravidla. Na to přece Němci slyší.

Šlo by to říci i takhle: Evropě by prospělo, kdyby německou migrační agendu převzal třeba ministr financí Schäuble. Je to excelentní právník a buldozer ve vymáhání pravidel. Na Řecku je v rámci eura vymáhá tak tvrdě, až mají Řekové pocit protektorátu. Nemohl by něco z toho puntičkářství pravidel přenést na ochranu schengenské hranice?

Je to samozřejmě nadsázka. Ale apel na pravidla je jediná cesta, která je Německu srozumitelná.

LN, 4.9.2015