3.2.2023 | Svátek má Blažej


EVROPA: Hrozí rozpad EU?

4.3.2022

Můžeme se opravdu bát, co (ne)udělá Západ, až Ukrajina padne za oběť ruské agresi

Při sledování naší generací nezažitých živých obrazů válečného utrpení civilistů i statečnosti obránců Ukrajiny před ruskými agresory přesto racionálně nemůžeme věřit v to, že se stane zázrak a poražení okupanti odtáhnou.

Přiznejme si, že obří nasazení přesily okupačních ruských vojsk a křečovité odhodlání ruského vůdce Vladimíra Putina včetně hrozby použití jaderných zbraní na území Ukrajiny nutně v řádu dnů či týdnů asi povede k jejímu obsazení a likvidaci legitimní vlády této demokraticky uspořádané země. Včetně objednaného zavraždění jejích vůdců v čele se statečným prezidentem Volodymyrem Zelenským. Bez ohledu na asi pokračující ohniska partyzánského hnutí odporu v této zemi plochou 8x větší než Česko Ukrajina nakonec očividně padne za oběť Putinova plánu „obnovení slávy SSSR“.

Západ se dosud shodl na bezprecedentní podpoře Ukrajiny vojensky, hospodářsky i politicky a současně na izolaci Putinova režimu bezprecedentními hospodářskými sankcemi. Okamžik pravdy však nastane, až nový status quo na Ukrajině s faktickou likvidací její svrchovanosti a začlenění do smrtícího objetí expandující říše ruského medvěda se stane skutečností. Pak hrozí opět nastoupit pragmatická politika, přestože diktátor Putin svými vojsky násilně překreslil mapu Evropy stanovenou po skončení 2. světové války.

Většina západoevropských politiků se bude poté asi vzájemně objímat nadšením a úlevou, že se ruská armáda zastaví na západních hranicích Ukrajiny a nevydá se (snad) dále na západ Evropy. Bude nám to stačit? Našich 27 členských zemí EU má totiž vůči Rusku zcela rozdílné zájmy, v nichž na rozdíl od silných slov a politických deklarací bude chtít v praxi asi pokračovat.

Na prvním místě je Německo. Tato největší hospodářská mocnost EU se sice podle závěrů jednání vlády a poslanců v Bundestagu prý v hodnocení záměrů Ruska bolestně zmýlila a chce významně zbrojit, ale bez dodávek ruského zemního plynu (závislost až ze 60 %) její energetika zajatá v osidlech stále více urychlované sebevražedné pseudozelené politiky Energiewende by padla na kolena. Proto o ruském plynu v Bundestagu nepadlo ani slovo, natož aby němečtí politici prohlásili, že se ho musí vzdát. Získat jiné zdroje energie Německo prostě v řádu let nedokáže, když navíc iracionálně zavírá poslední jaderné elektrárny.

A jak trpce zjišťuje stále více německých občanů i podnikatelů, jejich vlast stále hustěji zastavovaná obřími větrníky a slunečními elektrárnami by byla bez ruského plynu či pokračování výroby nenáviděných uhelných elektráren odkázána jen na to, zda fouká vítr či svítí slunce. Rusko-německý plynovod Nord Stream 2, který byl kvůli ruské agresi přechodně „odstaven k ledu“, pak bude za nějak dobu úředním šimlem nakonec certifikován, aby mohl zdvojnásobit kapacitu dosavadního vedení Nord Stream 1 na 110 miliard m3 ruského plynu ročně.

Dalšími zeměmi vhodnými pro vražení klínu do dosavadní jednoty států EU by byla zřejmě Itálie závislá ze 70 % na ruském plynu, také „neutrální“ Rakousko a v neposlední řadě Maďarsko, jemuž má na ruský úvěr Rosatom postavit novou jadernou elektrárnu. Tyto země se spolu s Kyprem jako daňovým rájem mj. ruských oligarchů do poslední chvíle bránily vyřazení Ruska z mezinárodního systému mezibankovního zúčtování SWIFT. Zajímavé, že se v této podivné proruské alianci spojují bývalé země Osy: Německo, Rakousko-Uhersko a Itálie.

Dostatek elektřiny a tepla z pokračujících ruských dodávek bude pro vlády řady zemí EU a spokojenost jejich voličů daleko důležitější než zánik demokratické Ukrajinské republiky dostatečně vzdálené od nepřijatelných energetických starostí občanů blahobytných států západní Evropy. Vždyť ukrajinské uprchlíky řádně v azylovém řízení přijmeme a umožníme jim pracovat na dalším hospodářském rozkvětu západních zemí.

Dá se ovšem oprávněně očekávat, že postoj dalších unijních zemí s bolestnou zkušeností s imperiálními ambicemi Ruska či SSSR bude zásadně jiný. To může spolu s problémy kolem zelené politiky Green Deal, nepřijatelného růstu cen energie, životních nákladů a inflace vyvolat silné odstředivé tendence či přímo hrozbu rozpadu EU. Opět k radosti diktátorských vůdců v Rusku či Číně.

Vláda ČR v čele s premiérem Petrem Fialou neopomíná v každém vhodném momentu současné krize na Ukrajině správně připomínat jak Mnichov 1938, tak srpen 1968. Česká vláda daleko dříve před odsouhlaseným postupem v Bruselu začala vládě Ukrajiny posílat zbraně a všestrannou pomoc a je zřejmě připravena odsouhlasit i nasazení českých dobrovolníků jako členů ukrajinské armády. Češi jsou v čele výzev k urychlenému přijetí Ukrajiny do EU.

Nejvíce na pozoru se má před ruskými agresory Polsko, které zažilo v historii trojí dělení své země, nejčastěji mezi Němce a Rusy. Za 2. světové války bylo postiženo největšími ztrátami lidí v poměru na počet obyvatel, když zde nacisté povraždili 17 % všech Poláků. Rovněž ale mají nehynoucí vzpomínku na vyvraždění 20.000 příslušníků své vojenské elity stalinskými vrahy v Katyni či brutálního srovnání Varšavy se zemí nacisty za nečinného přihlížení Rudé armády. Proto Polsko prudce zbrojí a opírá se při tom zřejmě o své nejpevnější partnerství v rámci EU s USA. V přímém ohrožení zůstávají pobaltské země Litva, Estonsko a Lotyšsko, jež bez jakýchkoli pochybností před zopakováním ukrajinského scénáře chrání jejich členství v NATO. Také na Balkáně jsou si vědomi hrozeb ruské rozpínavosti.

Okamžik pravdy tedy nastane tehdy, až bude Západ v čele s USA konfrontován s tím, že Putin změnil silou poválečné uspořádání nejen Evropy, ale celého světa. Logicky by například mj. mělo následovat vyřazení Ruska z pozice stálého člena Rady bezpečnosti OSN, protože se zpronevěřilo svému poslání mírotvorce. Západ musí i s rizikem vyvolání dalšího kola studené války pokračováním vojenské, hospodářské, politické a diplomatické izolace dát Putinovu režimu na vědomí, že se sám vyloučil ze společnosti civilizovaných zemí. A samozřejmě zásadně změnit svou energetickou a bezpečnostní politiku, aby nebyla v kleštích zájmů diktátorských režimů, které - jak vidno - obchodní spolupráce jen posiluje v agresívních záměrech.

Nechá-li Západ Ukrajinu i po ruské okupaci bezzásadově jejímu osudu a bude-li se nadále utápět ve své klimatické politice, genderové, rasové a sociální korektnosti a věnovat pragmatickým a politicky snadno dosažitelným cílům v rámci krátkého demokratického volebního cyklu, pak autokratické a diktátorské režimy už nic nezastaví.

Článek původně uveřejněný na autorově blogu na idnes.cz přetiskujeme se souhlasem Milana Smutného.