EVROPA: Horší a nejhorší
Rumunsko a Bulharsko od 1. ledna rozšíří řady EU. Už to nebude pětadvacítka, nýbrž sedmadvacítka. Jenže fanfáry nějak zanikají. Oba nováčci budou přijati s natolik zostřujícími podmínkami, že se hovoří o třetiřadém členství. Jistě, je to pro ně zklamání, ale evropská symbolika, kterou tak okatě vystavovali, na plné uznání zatím zkrátka nestačí. I pro tuto opatrnost ovšem rozšíření EU o dva „nejušmudlanější“ členy evropskou integraci nerozloží. Takže ani skeptické fanfáry nejsou na místě.
Společenství hodnot - tak je často, zejména v německém tisku, charakterizována EU. Jakých hodnot? To je jádro pudla. Pro fundamentální federalisty byla zlatou érou studená válka. Zahustit tento areál klidu v rámci pevně dané hranice, tak znělo heslo sjednotitelů a na každého západního nečlena mířil atak: Proč nejsi v Evropských společenstvích? A postupně se začleňovali - Britské ostrovy, Iberský poloostrov, Skandinávie... Evropské hodnoty se tvořily ve státech na té správné straně demarkační linie z roku 1945 - vedle vymahatelných pravidel, úspěšnosti a transparentnosti k nim patřil i rozbujelý sociální stát.
Že se k těmto hodnotám nešťastníci na východě nedopracovali? Jejich chyba. Takže když už je nyní -de facto pod tlakem svých vlastních slibů z euforičtější doby - bereme, nemůžeme je vzít jako rovné mezi rovné. Tak v praxi vypadal Big Bang z roku 2004 (dodnes zadrhává přinejmenším rovný přístup na pracovní trh unie) a ještě výrazněji se rýsuje jeho dozvuk 1. ledna 2007, zosobněný Rumunskem a Bulharskem. Pro fundamentální národovce měla nastat zlatá éra po loňském krachu euroústavy. Rozšířit, zní heslo těch, kteří lákají každého nečlena směrem na východ - od Turecka až po Kazachstán. Je v tom částečně kalkul (čím početnější unie, tím obtížnější konsenzus, tím větší váha vlád), částečně pocit premiantství (že jsme byli druhořadí? teď už máme i třetiřadé), částečně myšlenka inovací (vždyť právě tito noví kandidáti, nezatížení balastem sociálního státu, jsou ochotni k experimentům typu rovné daně). Něco na tom je. Například v letošní studii Světové banky se Rumunsko umístilo na druhém místě v pořadí nejrychlejších ekonomických reformátorů ve světě. Jenže občas se zapomíná, že vedle balastu sociálního státu netrpí nováčci z Balkánu ani „balastem“ transparentnosti, neúplatnosti či vymahatelného práva. Kam tedy míří kyvadlo orientace společenství hodnot?
Podívejme se na to statisticky. „Stará Evropa“, tedy patnáctičlenná Evropská unie před posledním rozšířením (EU-15), zahrnuje v rámci svých 390 milionů obyvatel jenom postkomunisty z bývalé NDR, kteří tam spadli jaksi automaticky, nicméně jsou kroceni pravidly osmdesátimilionové Spolkové republiky. Big Bang v roce 2004 přinesl unii 74 milionů postkomunistů, kteří tvořili v nyní již 465milionovém společenství 16 procent. Od 1. ledna bude EU představovat půlmiliardovou komunitu (495 milionů obyvatel, všechny údaje podle Wikipedie), ale podíl postkomunistů stoupne na 21 procent. Srovnáme-li to s podílem „cizokrajné“ populace v některých starých zemích, které s ní mají čím dál větší problémy, je to proporce zhruba dvojnásobná. Už proto se nemůžeme „Staroevropanům“ a jejich váhání až tolik divit.
Jak se tedy stavět ke společenství hodnot v EU-27? Rozhodně to nelze dělat tak, jako když někdy před sto lety c. a k. monarchie objednala obrázek průměrného rakouskouherského vojáka. Fotografové nasnímali stovky individuálních portrétů na skleněné desky, které pak vyvolali na jeden společný papír. Co z toho vylezlo? Nic moc, průměrný c. a k. voják. Právě tak by dopadla Evropská unie, kdyby se na jeden dokument otiskly veškeré představy od mysu Finisterre po Ural.
Naředění východem nelze bagatelizovat, natož ho samoúčelně vzývat jako zbraň proti diktátu z Bruselu. Jde o to, aby se v EU nešířilo chování toho typu, jaký předvedlo Řecko, když se do eurozóny dostalo na bázi „kreativního účetnictví“. A to jako starý člen! To je obecný důvod zatím třetiřadého členství Rumunka a Bulharska. Německé úsloví říká, že žena nemůže být částečně těhotná, buď je, nebo není. Podobně člen EU nemůže být částečně evropský. V zájmu celé unie i Česka je tyto věci Rumunům, Bulharům i sobě samým trpělivě, leč jednoznačně vysvětlovat.
Společenství hodnot - tak je často, zejména v německém tisku, charakterizována EU. Jakých hodnot? To je jádro pudla. Pro fundamentální federalisty byla zlatou érou studená válka. Zahustit tento areál klidu v rámci pevně dané hranice, tak znělo heslo sjednotitelů a na každého západního nečlena mířil atak: Proč nejsi v Evropských společenstvích? A postupně se začleňovali - Britské ostrovy, Iberský poloostrov, Skandinávie... Evropské hodnoty se tvořily ve státech na té správné straně demarkační linie z roku 1945 - vedle vymahatelných pravidel, úspěšnosti a transparentnosti k nim patřil i rozbujelý sociální stát.
Že se k těmto hodnotám nešťastníci na východě nedopracovali? Jejich chyba. Takže když už je nyní -de facto pod tlakem svých vlastních slibů z euforičtější doby - bereme, nemůžeme je vzít jako rovné mezi rovné. Tak v praxi vypadal Big Bang z roku 2004 (dodnes zadrhává přinejmenším rovný přístup na pracovní trh unie) a ještě výrazněji se rýsuje jeho dozvuk 1. ledna 2007, zosobněný Rumunskem a Bulharskem. Pro fundamentální národovce měla nastat zlatá éra po loňském krachu euroústavy. Rozšířit, zní heslo těch, kteří lákají každého nečlena směrem na východ - od Turecka až po Kazachstán. Je v tom částečně kalkul (čím početnější unie, tím obtížnější konsenzus, tím větší váha vlád), částečně pocit premiantství (že jsme byli druhořadí? teď už máme i třetiřadé), částečně myšlenka inovací (vždyť právě tito noví kandidáti, nezatížení balastem sociálního státu, jsou ochotni k experimentům typu rovné daně). Něco na tom je. Například v letošní studii Světové banky se Rumunsko umístilo na druhém místě v pořadí nejrychlejších ekonomických reformátorů ve světě. Jenže občas se zapomíná, že vedle balastu sociálního státu netrpí nováčci z Balkánu ani „balastem“ transparentnosti, neúplatnosti či vymahatelného práva. Kam tedy míří kyvadlo orientace společenství hodnot?
Podívejme se na to statisticky. „Stará Evropa“, tedy patnáctičlenná Evropská unie před posledním rozšířením (EU-15), zahrnuje v rámci svých 390 milionů obyvatel jenom postkomunisty z bývalé NDR, kteří tam spadli jaksi automaticky, nicméně jsou kroceni pravidly osmdesátimilionové Spolkové republiky. Big Bang v roce 2004 přinesl unii 74 milionů postkomunistů, kteří tvořili v nyní již 465milionovém společenství 16 procent. Od 1. ledna bude EU představovat půlmiliardovou komunitu (495 milionů obyvatel, všechny údaje podle Wikipedie), ale podíl postkomunistů stoupne na 21 procent. Srovnáme-li to s podílem „cizokrajné“ populace v některých starých zemích, které s ní mají čím dál větší problémy, je to proporce zhruba dvojnásobná. Už proto se nemůžeme „Staroevropanům“ a jejich váhání až tolik divit.
Jak se tedy stavět ke společenství hodnot v EU-27? Rozhodně to nelze dělat tak, jako když někdy před sto lety c. a k. monarchie objednala obrázek průměrného rakouskouherského vojáka. Fotografové nasnímali stovky individuálních portrétů na skleněné desky, které pak vyvolali na jeden společný papír. Co z toho vylezlo? Nic moc, průměrný c. a k. voják. Právě tak by dopadla Evropská unie, kdyby se na jeden dokument otiskly veškeré představy od mysu Finisterre po Ural.
Naředění východem nelze bagatelizovat, natož ho samoúčelně vzývat jako zbraň proti diktátu z Bruselu. Jde o to, aby se v EU nešířilo chování toho typu, jaký předvedlo Řecko, když se do eurozóny dostalo na bázi „kreativního účetnictví“. A to jako starý člen! To je obecný důvod zatím třetiřadého členství Rumunka a Bulharska. Německé úsloví říká, že žena nemůže být částečně těhotná, buď je, nebo není. Podobně člen EU nemůže být částečně evropský. V zájmu celé unie i Česka je tyto věci Rumunům, Bulharům i sobě samým trpělivě, leč jednoznačně vysvětlovat.
Autor je redaktor Respektu
