EVROPA: Holandsko v moci přistěhovalců

Blížící se parlamentní volby v Nizozemsku se pravděpodobně ponesou ve znamení vítězství tamních socialistů, jmenovitě Strany práce. Na samotném faktu by pravděpodobně nebylo zas tak moc divného (i když povzbudivé by to rozhodně nebylo), pokud by se tak nestalo díky tamějším přistěhovalcům, jejichž počty začínají v Nizozemsku dosahovat alarmujících rozměrů.

Podle průzkumů se totiž drtivá většina imigrantů chystá volit právě Stranu práce. Holandsko tak pravděpodobně bude první zemí, kde dojde k takovému zablokování politické situace, že šance pravice na úspěch budou stále menší. Situace připomíná bludný kruh. Levicové vlády v minulosti dlouho podporovaly masovou imigraci a následkem toho si zajistily velký počet potenciálních voličů. Problém je v tom, že dojde k uzavření kruhu, což bude znamenat další úspěchy levicových sil (většina imigrantů bude těžko volit pravici volající po redukci imigrace) a tím k jejich dalšímu přílivu. Nelze samozřejmě všechny přistěhovalce podezřívat nebo obviňovat z parazitismu na sociálním systému, pravdou však je, že současné problémy etnického soužití zejména mezi západní společností a islámem či krach politiky multikulturalismu způsobily polarizaci sil, kdy se většina přistěhovalců začala přiklánět právě k již tradičně „multikulturní“ levici.

Nelze se divit, že se po zkušenostech s vraždou režiséra Van Gogha a díky realitě každodenního života prostých Holanďanů ze sídlišť, která se pomalu ale jistě stávají samozvanými enklávami přistěhovaleckých gangů a islámských radikálů (proti kterým je díky všudypřítomné politické korektnosti nemožné adekvátně zasáhnout), začali i dříve v otázkách imigrace liberální voliči přiklánět k anti-imigrantským stranám a že rétoriku těchto stran začaly přejímat i strany tradiční pravice.

Holandské pravicové strany, jako vládní křesťanští demokraté či VVD, již delší dobu podporují omezení imigrace, přísnější podmínky udělení azylu a vyhoštění imigrantů nelegálních. Jejich jistě správná politika však úspěch asi nesklidí, neboť ten čeká levici, vesele podporující balkanizaci své země.

Známý nizozemský politik Geert Wilders hovoří o „soumraku pravice“ a jedním dechem dodává, že „Nizozemsko bude dušeno levicovými a centristicko-levicovými koalicemi, které budou pokračovat v politice nezodpovědného multikulturalismu“. Naopak muslim Brahim Bourzig prohlašuje, že „od teď již nebudete schopni (myšleni Nizozemci) bez podpory imigrantů ničeho dosáhnout“. A má bohužel smutnou pravdu, zatímco porodnost Nizozemců klesá, přistěhovalecká je o mnoho větší.

Situace je závažnější, než by se na první pohled mohlo zdát. Nadcházející volby samozřejmě mohou dopadnout všelijak a i současné předvolební prognózy na druhou stranu dodávají, že Strana práce pravděpodobně nebude schopna vládu sestavit sama. Zde však jde o primárně o onen neblahý nastolený trend, který bude do budoucna pravděpodobně znamenat další přílivy imigrantů, což Nizozemsko pravděpodobně neunese a roztočí se spirála násilností, radikalizace a ekonomických problémů.

Otázka podpory či odmítání masové imigrace stejně jako multikulturalismu, není otázkou tolerance či intolerance k jiným etnikům. Státy přeci mají také svou kapacitu, nelze donekonečna přijímat masy lidí z třetího světa jen proto, že chtějí žít lépe v jiném státě. Má to důsledky nejen politické a ekonomické, ale také třeba ekologické. Není žádný důvod neudělit povolení k trvalému pobytu slušným lidem, kteří chtějí pracovat. Podporujme imigraci výběrovou, avšak ne masovou. Představa, že celý svět je místo, kde se lidé mohou svobodně pohybovat v neomezeném množství, je názor kolektivistický a již z definice naprosto špatný. Stejně tak lze říci, že největšími nepřáteli etnických menšin nejsou zarytí rasisté, ale svým způsobem paradoxně lidé a politici stojící si nekompromisně za ideou multi-kulti. Tento jasně antipluralistický fenomén to byl a je, kdo zapříčiňuje odcizení etnik přímo vyúsťující v kulturní odcizení a následnou radikalizaci.

To, co se děje nejenom v Nizozemsku, ale prakticky v celé západní Evropě, by nás mělo přinutit k velmi hlubokému a kritickému zamyšlení. Nechceme snad přece dopustit balkanizaci Evropy a o to méně České republiky. Navíc se bojím toho, že situace podobné té, k jaké se schyluje v Nizozemsku, budou nahrávat omezování lidské svobody, svobody slova a podobně. A to jsou hodnoty, za něž Evropa prolila mnoho krve. Neměla by si je nechat vzít.

Vyšlo v 51pro, září 2006