Irové nastavili nepříjemné zrcadlo Evropské unii, jejímu fungování, jejím elitám. Jistě, Lisabonská smlouva je dobře míněným projektem. Ale jak ho přenést na nějakou lidmi přijatelnou rovinu? Tak zní hamletovská otázka EU už tři roky, od krachu referend ve Francii i Holandsku.

Nejde o ideologii, o „europeismus“, ale o věci uchopitelné selským rozumem. Už před třiceti lety to vyslovil Henry Kissinger: „Jaké telefonní číslo mám vytočit, když chci mluvit s Evropou?“ Ano, ať už budou evropské státy ve světové soutěži jakkoliv úspěšné, potřebují nějakého reprezentanta, který bude mít mandát, pravomoc a schopnost sdělovat za Evropu její stanoviska. Na tom snad není nic ideologického: války, burzovní otřesy či měnové krize dnes propukají bleskově a vyžadují rychlejší stanoviska, než jak je dokáže zplodit 27 handrkujících se lídrů.

Představit si to dokáže i každý vyznavač vtipů. Sedm let vládli Americe a Rusku souběžně Bush s Putinem, sedm let se daly vymýšlet klasické vtipy typu „Sejdou se Bush, Putin a...“, ale v praxi nic. Háček je právě v oněch tečkách. Koho tam dosadit za Evropu? Kým obsadit tu roli třetího, buď trouby, či někoho, který na dva supervelmocenské Supermany vyzraje?

Sečteno a podtrženo, ten, kdo říká, že Evropa žádnou novou smlouvu nepotřebuje, by měl zároveň dodat, že Kissingerova otázka zůstane otevřená a v globálních vtipech se budou setkávat jen lídři Washingtonu, Moskvy a zřejmě Pekingu. Jenže jak o potřebě přesnějších evropských pravidel přesvědčit Evropany?

Problém spočívá i v tom, že racionalitu tu často válcují emoce. Evropa nemá příliš v lásce Hollywood, ale chce-li něco skutečně prosadit, musí to navléknout na příběh uchopitelný hollywoodským scenáristou.

Tak zní „poučení z krizového vývoje v Evropě, zejména v Irsku“.

Chcete silný argument pro smlouvu?

Dejte mu emoce.

Dejte mu zakladatelský mýtus. Takové poučení vyplývá i z příběhu německé marky, jak ho k jejímu šedesátému výročí analyzoval deník Frankfurter Allgemeine Zeitung.

Německá marka (DEM) se stala symbolem, s nímž se Němci zcela ztotožnili.

I dnes si jí polovina národa cení více než eura, a třetina by dokonce uvítala její návrat. Podivuhodné, neboť racionálně vzato marka za půlstoletí své existence vykazovala průměrnou roční inflaci tři procenta, takže na konci představovala už jen čtvrtinu své původní hodnoty, zatímco euro se za dekádu své existence může pochlubit průměrnou inflací jen 2,1 procenta. Proč tedy Němci teskní po marce? Na rozdíl od eura se s ní totiž pojí zakladatelský mýtus, který dodnes vytěsňuje racionalitu. Marka byla zavedena 20. června 1948, tři roky po válce, kdy západ Německa okupovali západní spojenci, kdy velká část mužů ještě byla v zajetí a ženy odkázané na přídělový systém či šmelináře. Přes noc přišla marka, s ní sice velké zdražení, ale též plné výlohy, i krávy zřejmě začaly více dojit, píše FAZ, neboť v obchodech bylo náhle více másla. Ano, to je příběh pro Hollywood – může ukázat matku, jež konečně nasytí své děti. Ruku na srdce, představíte si hollywoodského scenáristu, který by v podobném duchu dokázal napsat příběh zavedení eura?

Právě tady je i hlavní háček prosazení nové evropské smlouvy. I státy mají své zakladatelské mýty a má ho též EU, jenže ten její byl potlačen potřebou dívat se jen kupředu. Zakladatelský mýtus USA Hollywood pilně zpracovává, dokážeme si představit i hollywoodskou verzi mýtu československého (Masaryk burcující v USA, zatímco jeho žena je doma ve vězení, legie ovládají Sibiř – to je materiál), ale mýtus vzniku České republiky? Abdikující Havel, rozhádaný parlament a konající Klaus s Mečiarem někde pod lípou – kdepak s tím pro Hollywood. Nesamozřejmost zdánlivě samozřejmého Podobně to je s Evropou. Jejím otcům zakladatelům by to nikdo vysvětlovat nemusel a Hollywood by po jejich příbězích sáhl – Schuman jako první francouzský politik zatčený gestapem, Ital Gasperi schovávající se před fašisty jako knihovník ve Vatikánu, Němec Adenauer přežívající pod dohledem nacistů. Z válečných zkušeností křesťanských demokratů vznikla myšlenka evropské integrace, ale říkejte to dnes někomu při ratifikaci Lisabonské smlouvy.

Ohlížení se ke kořenům potřebuje Evropa asi tak, jako Židé tři tisíce let po úniku z egyptského otroctví slaví svátek Pesach. Nesamozřejmost své svobody si připomínají i tam, kde dnes ohrožena není, třeba v Americe. I Evropa, má-li být společným územím se společnými hodnotami, potřebuje svůj zakladatelský mýtus, svou připomínku nesamozřejmosti zdánlivě samozřejmého. Nad tím se musí zamyslet tvůrci dalšího pokusu o novou evropskou smlouvu, chtějí-li ho dotáhnout do konce.

LN, 17.6.2008

Autor je komentátor LN