Miloš Zeman sklízí úspěchy svými politicky nekorektními bonmoty, třeba tímto: „Ne každý muslim je terorista, ale v poslední době je každý terorista muslim.“ Má to racionální jádro, je to prostořeké, liberální elity to kritizují, ale většina tomu tleská. Kolik politiků v Evropě tak mluví? Teď ale dostal ten bonmot trhlinu. K nevídanému aktu teroru se uchýlil Evropan, který právě proti politické korektnosti bojuje. Tak lze interpretovat pozadí hrůzy, kterou v pátek večer zažilo jinak příslovečně klidné a bezpečné Norsko.

Je možné, aby výbuch devastující vládní čtvrť i masakr na ostrově s centrem pro mladé sociální demokraty zorganizoval jeden muž? Zdá se, že tomu tak je. Ač se v právní řeči vše stále pohybuje v kategorii „údajný pachatel“, je Anders Breivik policií obviněn z obou činů – tedy z plánované a chladnokrevně provedené vraždy nejméně 93 lidí.

Na Breivikově činu zaráží snadnost provedení i úspěšnost. V tomto smyslu se 22. červenec 2011 podobá 11. září 2001 v Americe. Tehdejší úspěch Al Kajdy – zasáhla 75 procent ze stanovených cílů – předstihl běžnou účinnost elitních vojenských jednotek. Fanatismus se svými improvizovanými prostředky zaskočil obranu té nejsofistikovanější společnosti planety. Totéž lze říci o Breivikovi – i on zaskočil společnost vychovávanou k férovosti, otevřenosti a liberalismu. Ale tady podobnosti končí. Nezanechá stop, mlčí jako hrob Zatím nevíme nic definitivně, ale jakýsi předběžný závěr se rýsuje. Breivik byl tak „úspěšný“ proto, že byl osamělým vlkem. Pachatel typu osamělého vlka je noční můrou bezpečnostních složek všude na světě. Nezanechává stopu. Nelze ho předem vytipovat, nelze proti němu vystavět preventivní obranu, lze se jen obávat jeho úderu. Ale co dělat po útoku? Jak se bránit jeho možným epigonům? Ty otázky vybočují z navyklých schémat.

Kdyby útok spáchali džihádisté, jak se o tom spekulovalo ještě v sobotu, bylo by vše jasnější. Ptali bychom se, co bylo zanedbáno, jaká výstraha opomenuta, který kontakt dovnitř hnutí podceněn. Spekulovali bychom o jejich motivacích v cílovém státě. Proti džihádistům se zkrátka postupuje podle již vyzkoušených modelů.

Kdyby útok spáchali organizovaní neonacisté, bylo by to ještě jasnější. Kořeny neonacismu se nemusí vyvracet v jejich výcvikových táborech na afghánsko-pákistánském pomezí.

Jenže Anders Breivik není člověk, který hajluje na marších a doma schovává Mein Kampf. Při všem svém odporu k přistěhovalcům má daleko k organizovaným neonacistům. Na svém facebookovém profilu se hlásí k Churchillovi, norskému protinacistickému odbojáři Manusovi, Franzi Kafkovi i Georgi Orwellovi. Za takový výběr by s ním neonacisté vyběhli. Ne. Máme-li Breivika někam zařadit, tak spíše mezi frustrované patrioty.

Breivik je muž, jenž nesnáší politickou praxi multi-kulti. Ve svém manifestu dělí společnost na multikulturalisty a konzervativce. To samo o sobě nezakládá důvod, abychom ho předem profilovali jako teroristu. Ač je to stále jen spekulace, lze tušit, z čeho pocházela jeho frustrace: z přesvědčení, že ideologie multikulti ovládla celou společnost, že je přijata jako axiom, jako něco, o čem se nediskutuje, ale co se prostě vykonává, ať to má dopady jakékoliv. Breivik nespadl z Měsíce Můžeme-li Breivika k někomu přirovnat, tak ani k džihádistům, ani k neonacistům, ale k jinému osamělému vlkovi, Američanovi jménem Timothy McVeigh. I on nahlížel svět jako zápas dobra se zlem, jako boj „rurální Ameriky“, lpící na tradičních hodnotách svobody, s liberálním mainstreamem, který vítězí a celou zemi posunuje k nesvobodě. Z toho pramenila McVeighova frustrace, která ho v dubnu 1995 dovedla k pumovému atentátu na federální budovu v Oklahoma City (168 mrtvých).

Breivik kráčí v McVeighových stopách. Nejen proto, že jako majitel biofarmy si nakoupil hnojivo, které použil pro výrobu bomby a tu potom nechal explodovat v zaparkovaném autě. To jsou jen detaily. Podobnost spočívá spíše v tom, že individuální útok fanatika, osamělého vlka (i když McVeigh měl dva kumpány), je jen špičkou ledovce, který se opírá o hluboké společenské pnutí.

I v dnešní Evropě (Norsko je opět jen špičkou ledovce) frustruje jistou část společnosti pocit, že nemůže mluvit do toho, co rozhodují elity, že oponentura politické korektnosti je vytěsňována. Tím není vůbec řečeno, že ta část společnosti účtuje s demokracií, natožpak že inklinuje k teroru. Je tím řečeno jen tolik, že se tu rozevírají jakési nůžky. Dokládá je osud bankéře Thila Sarrazina a jeho knihy Německo se samo likviduje. Elity ji odsuzují, aniž ji četly (a samy to hrdě zdůrazňují), jenže tutéž knihu si – v rámci hlasování peněženkou – koupilo 1,5 milionu lidí jen v samotném Německu.

Anderse Breivika teď pochopitelně odsuzuje celý svět. Ale měli bychom vědět, že nespadl z Měsíce.

LN, 25.7.2011

Autor je komentátor LN