EVROPA: Historické reminiscence v procesu evropské integrace
Jeden příklad instrumentalizace historických událostí pro účely aktuální politiky se týkal i České republiky v době, kdy probíhalo vyjednávání o jejím vstupu do Evropské unie. Některé vlivné politické síly v Německu a Rakousku souhlas se vstupem ČR podmiňovaly „řešením“ otázky odsunu Němců z bývalého Československa po 2. světové válce. Požadavky na ČR se přitom velmi lišily: od morálního odsouzení odsunu (vyhnání), přes finanční odškodnění až po „právo na vlast“, což ve velmi extrémní podobě zahrnovalo i debatu o novém hraničním uspořádání. Přestože se zdánlivě jednalo o okrajovou záležitost, zabývaly se tzv. Benešovými dekrety i Evropský parlament a Komise, které si dokonce pro svá stanoviska vyžádaly odborné posudky (např. analýza heidelberského profesora Jochena Froweina). Nakonec se naštěstí ukázalo, že události z dob, kdy navíc žádná Evropská unie ani neexistovala, nemají na naše členství žádný vliv. To však některým politikům nebrání, aby problém vyhnanců při každé vhodné chvíli nastolovali, případně mu dávali celoevropský rozměr (viz např. kontroverzní projekt centra proti vyhánění v Berlíně).
Evropský parlament se ovšem nedávno zabýval ještě starší událostí – zmasakrováním arménského obyvatelstva tureckou armádou v letech 1915-1917. Na zařazení této agendy naléhali zejména někteří francouzští politici. Poslanci dolní komory francouzského parlamentu totiž v loňském roce schválili rezoluci, podle níž je popírání „arménské genocidy“ trestným činem. Za tento krok však sklidili kritiku od Evropské komise i z řad evropských politiků. V době, kdy probíhala obtížná jednání o budoucí podobě tureckého angažmá v EU, zastínila historie aktuální problémy Ankary na poli ekonomiky nebo dodržování lidských práv. Je evidentní, že kromě historického uznání turecké odpovědnosti za dávná příkoří, na něž tlačili zejména Arméni žijící ve Francii, sehrál při schvalování rezoluce velkou roli politický rozměr. Paříž se ostatně nijak netají tím, že je proti plnoprávnému členství Turecka v EU. Podle výkladu některých pozorovatelů ovlivnila nechuť k plné integraci Turecka zásadním způsobem také výsledky referend k původní euroústavě ve Francii i v Nizozemsku.
Na Turecko má ovšem „spadeno“ také tradiční rival Řecko. Projevilo se to zejména v kyperské otázce, která málem ohrozila přijetí malého středomořského ostrova a s ním i dalších devíti zemí včetně ČR za člena EU. Řecká část ostrova (ostře rozděleného od roku 1974 na dvě části obývané větší řeckou a menší tureckou komunitou) s vydatnou podporou řecké vlády také doposud blokovala jakékoli řešení směřující ke sjednocení ostrova, o něž usiluje Evropská komise.
Řecko má však problémy i s dalším sousedem a kandidátem členství v Unii – s Makedonií. Důvodem je již samotný název této země historicky spjaté se starověkým Řeckem. Řekové donutili OSN, aby se nepoužíval název Makedonie, ale nedůstojný a zdlouhavý FYROM (Former Yugoslav Republic of Macedonia) nebo Makedonská republika.
Z nových členských zemí uměle živí nejvíce historických sporů Maďarsko. Spolu s Německem a Rakouskem se „svezlo“ na kritice České republiky a Slovinska ohledně poválečných dekretů. Kromě toho v posledních letech provokovalo sousedy návrhem tzv. krajanského zákona, s jehož pomocí měla Budapešť převzít jakýsi patronát nad etnickými Maďary v sousedních zemích.
Poněkud jiného charakteru jsou jazykové zákony v pobaltských republikách. Rusko, občany jehož národnosti tyto normy postihují, není členskou zemí EU, i když částí území je vklíněno mezi Polsko a Litvu. Ohnisko napětí v této oblasti nedávno vyšlehlo novými plameny v návaznosti na rozhodnutí estonské vlády odstranit památník Rudé armády z centra Tallinu.
Za specifický příklad zatahování historie do vztahů mezi členskými státy může posloužit i tvrdý odpor Rakušanů vůči jaderné energii – zejména jihočeské elektrárně Temelín. Do velké míry souvisí s rozhodnutím rakouského obyvatelstva z konce 70. let o odstoupení od tohoto typu elektráren, ale zčásti je možná motivován i zažitými protičeskými předsudky. Napovídá tomu i skutečnost, že většina jaderných elektráren v okolí, o nichž Rakušané navíc nemají zdaleka tolik informací jako v případě Temelína, nevyvolává u našich jižních sousedů větší vášně.
Uvedený výčet, který není v žádném případě taxativní, naznačuje, že kostlivci historie nemizí z unijní skříně s prohlubující se integrací. Spíše je tomu naopak. Při podrobnější analýze by se však nemělo jednat o žádné překvapení. Při vzniku Evropské unie (respektive organizací jí předcházejících) se skutečně do velké míry jednalo o vizionářský cíl věčného odstranění příčin válek a historických konfliktů mezi evropskými státy. Poměrně dlouhou dobu se zdála být tato vize úspěšně naplňována. Půltucet původních členů držel pohromadě kvůli naléhavé potřebě obnovy ekonomik poničených během světové války. Mimochodem, letos uplynulo 60 let od zahájení Marshallova plánu, jenž Československo na příkaz Moskvy muselo odmítnout…
Hrozba sovětského komunismu byla dalším důvodem, proč měla evropská integrace plnou logiku. I proto Unie (tehdejší EHS) úspěšně strávila přijetí nových členů, zejména chudších zemí Řecka, Portugalska a Španělska, které si předtím prošly obdobími vojenských diktatur či polodiktatur. Přijetím do Společenství tak byly definitivně získány do západního demokratického tábora. Bohatší státy, zejména Německo, byly také tehdy ještě ochotné platit značné sumy na hospodářský rozvoj chudších členů.
Podstatná změna nastala s koncem bipolárního systému mezinárodních vztahů. S rozpadem Sovětského svazu zmizela hlavní hrozba pro západní demokracie, ale s ní i jejich důležité pouto. Evropská unie se snažila čelit novým výzvám dvěma způsoby – rozšířením a prohloubením integrace. Klíčovou (i když ne nutně pozitivní) skutečností pro budoucí vývoj bylo, že druhé předcházelo prvnímu. Maastrichtská smlouva, slavnostně podepsaná v únoru 1992, představovala základní nakročení k budoucí politické unii. Až o více než desetiletí později bylo rozhodnuto o vstupu deseti zemí střední a východní Evropy, z nichž většina byla součástí sovětského bloku.
Odstranění hrozby sovětského komunismu znamenalo také zvýšení asertivity Německa a Francie v mezinárodních vztazích, což mělo za následek usilování těchto zemí o větší nezávislost na Spojených státech ve vojenské a zahraničněpolitické oblasti. Zásadní změnu kurzu zatím nezpůsobilo ani nové ohrožení euroatlantické civilizace, jež představuje mezinárodní terorismus. Ukazuje se, že přístupy jednotlivých evropských zemí k vnitřní a zahraniční politice jsou stále velmi rozdílné, přičemž podstatnou roli při jejich formulování hrají historické zkušenosti. Největší překážkou jednotného postupu je skutečnost, že neexistuje entita s názvem evropský národ. Je samozřejmě diskutabilní, zda je to dobře nebo špatně. Téměř jisté ale je, že evropský národ sotva vznikne deklaratorním textem a státními symboly typu vlajky a hymny, jak se o to pokoušeli autoři návrhu euroústavy.
Přitom Evropa skutečně potřebuje konsensuální odpověď na hrozbu mezinárodního terorismu, ale i na výzvy rostoucích asijských ekonomik, budoucích dodávek energie nebo reformy společné zemědělské politiky. Na mnohé problémy lze nalézt řešení na základě uplatňování již zavedeného principu čtyř svobod, aniž by bylo nutné zřizovat funkce evropského ministra zahraničí nebo vytvářet nové evropské politiky. Konsensu v ostatních záležitostech by měla předcházet svobodná diskuse, v níž nesmí být názor představitelů žádného státu (a tím méně jeho občanů) ostrakizován.
Odhlédneme-li od mimořádně nešťastného výroku Jaroslava Kaczynského zmíněného v úvodu, udělala polská delegace na jednání o reformní smlouvě pro demokracii v Evropské unii víc než většina zemí usilujících pouze o zachování maxima textu původní euroústavy. Polský návrh hlasovacího systému totiž mnohem více odpovídal formální rovnosti členských zemí, i když současně zohledňoval rozdílné velikosti populací. V konečné fázi se neprosadil, ale dosavadní systém, který je výhodnější i pro ČR, zůstává v platnosti do roku 2017.
Stejně lze hodnotit i příspěvky dalších zemí, které si za ně vysloužily od mnohých komentátorů negativní označení „potížistů“ ohrožujících jedinou správnou cestu ke šťastné evropské budoucnosti. Velká Británie vymohla zachování jednomyslnosti v zahraniční politice a (pro sebe) i nezávaznost unijní charty lidských práv. Nizozemsko prosadilo posílení role národních parlamentů při schvalování evropské legislativy. Naprázdno nevyšla ani Česká republika, na jejíž popud bude zpřesněn mechanismus umožňující převod kompetencí i ve směru z unijní zpět na národní úroveň. Méně (ale kvalitně!) skutečně znamená více. Platí to i pro současné překotné tempo evropské integrace.
V upravené podobě vyšlo v Euru 40/2007
Interel
