Svou kritikou politického kazatelství pátera Tomáše Halíka v Echu24 jsem sice vyvolal jeho odpověď, ale na mé výtky se ani nepokusil odpovědět, naopak svou repliku obohatil o další hyperboly, řečeno slušně, proti těm, „kteří chtějí uprchlíky zahnat do moře, vystřelit na Mars nebo nahnat pod palbu pronásledovatelů”, a opět zanaříkal nad „čecháčkovskými zbabělci, kteří jen skuhrají na Unii a říkají, ať se postarají ti druzí”. Svou rétoriku považuje za snahu „vyvážit extrémní zkratkovité a emocionální reakce”. Extrém má vyvážit extrém.

S výjimkou Německa (zatím) má podle průzkumů veřejnosti 70 procent lidí nejen u nás, ale i v katolickém Polsku či nekatolické Francii a Anglii obavy z živelného náporu migrantů z kultury vůči nám antagonistické. Ti lidé neskuhrají, ani nechtějí hnát nikoho do moře, ani nepotřebují číst stohy odborných knih o islámu, aby věděli, co ví každý: zkušenost s ghetty převážně druhé a třetí generace přistěhovalců z islámského světa je tragická. Příliv milionů zničí sociální stát, politickou soudržnost a postihne naše chudé.

Kazatel neví, že první a poslední zásadou politiky je ctnost úměrnosti (prudentia), kterou německá kancléřka porušila svým neomezeným Willkommen (4. září) a nyní úsilím o stálé kvóty na přemisťování uprchlíků po celé Evropě, místo aby zavřela hranice. To absurdní politika lidských práv rozvrací Evropu, protože osobní, mystickou a poněkud iracionální lásku k bližnímu povýšila na univerzální humanistický kult. V Německu letos hořelo několik set ubytoven pro uprchlíky. Je laciné kázat proti důsledku nelidského humanismu, který rozvrací evropské národy.

Existuje hluboký rozpor, nepoměr mezi osobním nasazením lásky k bližnímu a sociálním inženýrství ve jménu osvícenského kultu Člověka, smíšeného lidstva bez hranic soudržného společenství. Papež František ji nazval v jiném kontextu scestným antropocentrismem a Dostojevskij nadkřesťanstvím.

Katolická církev je instituce transcendentální víry oddělená od státu a právě tato distance jí umožňuje kritizovat světskou vládu. Celou svou historií od „zápasu za investituru”, gregoriánské reformy až po kritiku zbožštělého liberálního i nacionálního státu v 19. století zápasila se státem. A přece se vždy našli kazatelé, kteří teologicky hájili politickou vrchnost, někdejší „alianci trůnu a oltáře”, jež víru v Evropě téměř zničila, a později dokonce i totalitně ateistický režim snad za jeho pokrokovost (hromádkovci) sociální mír či ze strachu (Pacem in terris).

Nerad bych Halíkovi křivdil, ale Evropskou unii považuje za inkarnaci dobra a pokroku, a proto trpí černobílým viděním světa a hájí staus quo pozemské mocnosti, dnešní reálsocialismus. Já ve světskou utopii ani v kolektivní pokrok nevěřím. Integrační Unie vede k politické dezintegraci a extremismu, nadnárodní (neodvolatelná) legislativa k diktátu a ztrátě politiky, otevřená hranice ke zločinu, dotace ke korupci, multikulturalismus k nesnášenlivosti, společná měna k chudobě jižních států a... dalo by se pokračovat. O tom, jestli je nebo není integrace Evropy nebezpečná či dokonce nutná kvůli ruskému ohrožení, lze diskutovat, ale nemá to nic společného s křesťanstvím. Budovatelská víra je zlá a netolerantní, chce Stvořiteli ukázat, jak se to má správně dělat, a proto nepatří na kazatelnu.