Ani na sekundu jsem nezapochyboval o tom, že zrušit cestu by byla chyba. A ani na sekundu jsem nepochyboval o právu Chorvatů osvobodit část svého území, na němž chorvatští Srbové vyhlásili separatistický stát. A jak jinak než vojensky.

Za ta léta jsem názor nezměnil.

Těch let uplynulo šestnáct. Hodně se toho ve světě změnilo. Také pohled „veřejného mínění“ na jednotlivé aspekty balkánské války. Vznikl soudní tribunál ICTY, který sídlí v Haagu. V zemi, jejíž vojáci nedokázali zabránit masakru ve Srebrenici. Nikoli vlastní vinou. Holanďané byli součástí vojsk OSN (formace UNPROFOR). Jatka Bosňanů ve Srebrenici byla logickým důsledkem z gruntu špatného systému.

„Operetní“ vojenské „síly“ jsou k ničemu. Modré přilby měly tak „silný“ mandát, že si Srbové mohli dělat co chtěli. Třeba vzít je samotné jako rukojmí. Jak vypadá (im)potence Spojených národů, děsivě ilustruje oněch osm tisíc zavražděných dospělých mužů i teenagerů; k této ďábelské události došlo tam, kde měla být OSN garantována „bezpečná zóna“.

Proč Srebrenici připomínám?

Protože genocida se udála zhruba tři týdny před tím, než Chorvaté začali osvobozovat Srbskou krajinu.

Jakou záruku měli Chorvaté, že OSN jim svojí autoritou pomůže obnovit svrchovanost na celém jejich teritoriu? Žádnou. Jaké měli možnosti?

Nechat si líbit fakt, že na nemalé části jejích území existuje nepřátelský „stát“, jehož konečným cílem bylo spojení s neméně nepřátelskou zbytkovou Jugoslávií. Anebo dočasně ztracené území osvobodit a separatistickou republiku zlikvidovat.

Řečnická otázka: Kdyby Maďaři vyhlásili na jihu Slovenska „Republiku severní Uhry“, měla by Bratislava právo vojensky obnovit celistvost svého území?

Během operace Oluja jsem pravidelně sledoval vysílání záhřebského rozhlasu. Dodnes mi v uších zní výzvy vládních představitelů, aby Srbové z Chorvatska neodházeli, ale zapojili se do společného budování sjednoceného státu. Nejsem tak naviní, aby nepřipustil, že „v terénu“ bylo mnohé jinak. Nedělám si iluze o žádné z válčících stran – zvěrstva vůči obyvatelstvu se děla mimo jakoukoli pochybnost na všech frontách.

Dlužno ale také připomenout, že 4. 8. 1995 podepsal Milan Martić, „prezident“ samozvané srbské republiky v Chorvatsku, rozhodnutí o evakuaci obyvatel „hlavního města“ Kninu a dalších čtyř měst – ve směru na území Republiky srbské v Bosně. Jinými slovy, i na tolik akcentované vyhánění civilistů je třeba nahlížet objektivním, nečernobílým pohledem.

Patnáctého dubna 2011 jsme se dozvěděli, že generál Ante Gotovina, velitel chorvatské armády během operace Oluja, byl soudem ICTY poslán na téměř čtvrtstoletí za mříže.

Přiznám se: mám s tím rozsudkem problém. Chápu rozhořčení Chorvatů a nesouhlas nejvyšších záhřebských míst. Doslova šokem pro mě je, že součástí verdiktu je odsouzení za „zločinné spolčení“. Osvobození vlastního území vnímá OSN jako součást „zločinného spolčení“. To si musíme zatraceně dobře pamatovat.

Generálu Gotovinovi je mimo jiné kladeno za vinu, že „nezábranil“ (zabíjení civilistů). „Vyfasoval“ 24 let. Odhlédneme-li od skutečnosti, že za války je prakticky nemožné zaručit nulový počet obětí mezi civilisty, musíme připomenout, že ani Holanďané ve službách OSN „nezabránili“ (v témže roce zabíjení civolistů). A co se stalo? V Nizozemí padla vláda. Kdy? V roce 2002. Pro ty, kdo zapomněli: v době srebrenického masakru stál v čele nizozemského kabinetu Wim Kok. Podruhé sestavil vládu v roce 1998; v jejím čele působil další čtyři roky. Surová pravda o Srebrenici vyplula v plné nahotě na povrch až po sedmi letech od tragických událostí.

Netvrdím, že Wim Kok nese přímou odpovědnost za to, co se tehdy na Balkáně stalo a u čeho asistovali vojáci jeho země. Jen jsem chtěl poukázat na prapodivné pojetí spravedlnosti.

Viděno očima Chorvatů: stejná organizace, která neudělala nic pro bezpečí Bosňanů, ač k tomu byla podle vlastního zadání povinována, má tu opovážlivost zavřít do vězení na možná zbytek života jejich národního hrdninu.

Nemohu říci, že bych jejich postoji nerozuměl …

Stejskal.estranky.cz