aneb Na přemíru tolerance Evropané pojdou

"Netolerance nemá na našem kontinentu místo," prohlásila komisařka pro spravedlnost, základní práva a občanství Vivianne Redingová. A dodala: "Server PVV vyzývá otevřeně lidi k netoleranci. Apelujeme na nizozemské občany, aby se k této netoleranci nepřipojovali. Měli by naopak na webu PVV jasně vyjádřit, že Evropa je místem svobody."

"Vadí vám nepravosti ze strany zemí střední a východní Evropy? Nebo jste ztratili vaše zaměstnání kvůli nějakému Polákovi, Bulharovi, Rumunovi či jinému státnímu příslušníkovi ze zemí střední a východní Evropy? Vyslechneme vás." Co na těchto slovech Wilderse zase komu vadí? Vždyť v přeneseném slova smyslu se úplně stejně chová Merkelová a Sarkozy, kteří to dokonce povýšili z roviny jednotlivců na faktickou politiku Bruselu vůči celým menším členským státům EU. Bez velkých problémů mohu, vezmu-li si za příklad princip vět PVV na jejich webu, napsat: "Vadí vám v Evropě nepravosti ze strany Německa a Francie? Nebo jste ztratili konkurenceschopnost v podnikání či své zaměstnání kvůli nějakému rozhodnutí Evropské komise či jiných politiků cizích států ze starých členských zemí EU? Vyslechneme vás."

Místo toho, aby proti názoru Geerta Wilderse postupovali jeho oponenti tak, že budou obhajovat jejich "netolerance nemá na našem kontinentu místo," mají opět a znovu jedinou snahu. Umlčet ho. Nikdo z oponentů se nezabývá podstatou sdělení PVV. Nikdo neřeší, zda a proč není v zájmu samotných Nizozemců hlídat si svůj pracovní trh pro své nezaměstnané Nizozemce – a v případě, že není, toto stanovisko obhájit před veřejností. Místo toho jsme zase svědky označení ve stylu "štváč Wilders" a k tomu mnoho prázdných slov o toleranci.

Co to je tolerance a je na ní snad nějaký automatický nárok? Tolerance neznamená nic jiného, než ochotu, schopnost, případně možnost přijímat či snášet něco samo o sobě spíše nežádoucího nebo nepříjemného. Jedná se o ryze individuální věc a rozhodnutí každého z nás. Toleranci v mezilidských vztazích nelze ani přikázat, ani měřit. Zejména ne v případě, když se jedná o toleranci nějakým předpisem vynucenou, protože pak nejde o toleranci, ale povinnost strpět něco, co považujete za nežádoucí nebo nepříjemné. Ostatně o vynucené toleranci u nás bychom mohli psát celé romány. Máme s tím desítky let bohatých zkušeností a nikam to nevede.

Ano, jistě, mohl bych na adresu Wilderse jako Čech spustit mnoho slov, která by ho odsoudila za to, že je bez jakýchkoli pochyb České republika v oné skupině "zemí střední a východní Evropy." Jenže když hájíte princip, měli byste ho hájit i v případě, že ho proti Vám uplatňuje někdo jiný. Tak jako já prosazuji tezi, že při existenci našich vlastních nemalých problémů se máme starat především o nás a nestrkat nos do problémů jiných, za které nemůžeme, musím a chci totéž právo přiznat i Wildersovi.

Tolerance není jednostranný akt. Toleranci si podle mě musí člověk zasloužit a musí za ni něco nabídnout. Když je navíc ve své nabídce přesvědčivý a prokáže její opodstatněnost v reálném životě svými činy a výsledky, je dokonce šance, že se z ní stane rovnocenný vztah bez rozdílu původních výchozích pozic. Je více než jasné, že pokud instalatér ze střední a východní Evropy bude odvádět v Nizozemí dobrou práci a jeho zákazníci si ho budou pochvalovat, nemá se čeho bát. Ti ostatní nechť nemají žádná privilegia jen proto, že snad existuje nějaká povinnost je jako přistěhovalce tolerovat. To je hlavní myšlenka Geerta Wilderse, kterou by si měli osvojit i ostatní národní politici v jiných státech Evropy, jinak na tu nařízenou toleranci jednou pojdeme. Z principu ochrany vlastních zájmů je totiž člověku přirozenější na začátku netolerovat a být následně oboustranně mile překvapeni, než tolerovat od začátku ve víře v dobro a být pak zklamán a znechucen.

Autor je zakládající člen Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora