Co naznačuje, čím hrozí a čím nehrozí nová smlouva uzavřená mezi Paříží a Berlínem

Loni v červnu jsme na tomto místě publikovali komentář s podtitulem Co chce a může dělat Německo s Francií, aby EU fungovala bez Británie a pojišťovny USA. Teď by se dal zopakovat. Text shrnul to, co v říjnu 2017 řekl prezident Macron na Sorbonně a v červnu 2018 kancléřka Merkelová v rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Zeitung.

V úterý podepsaná smlouva mezi Francií a Německem setrvává v tomto rámci. Proto v ní jen máloco překvapí, natož zaskočí. A přece se o ní – alespoň u nás – mluví jako o zlomu neblahým směrem.

Nic nevzniká ve vzduchoprázdnu. A už vůbec ne smlouva mezi dvěma pilíři EU v době, kdy ji opouští Británie a rozjíždí se kampaň k volbám do Evropského parlamentu. Lze říci, že tyto události vytvářejí i hodnoticí brýle onoho dokumentu.

Kde je vnitřní nepřítel?

Vznikal bez veřejné debaty a jeho úplný text byl zveřejněn až v den podpisu. Což v době sociálních médií, fake news, populismu i osočování z populismu zadělává na leccos. Také na vyhrocené výklady či předběžné citování „náznaků“, o kterých pak vyjde najevo, že je text dokumentu vůbec neobsahuje. Co tedy obsahuje?

Kromě běžné agendy smluv mezi dvěma státy přináší i body neběžné. Už jen název. Není to tradiční smlouva o přátelství, ale „o německo-francouzské spolupráci a integraci“. Právě to zdůraznění integrace, nějaké ještě užší integrace, než jaká je vlastní Evropské unii, svádí k myšlence o vzniku superstátu. O zatím hypotetickém státu, který jsme v glose LN trochu laškovně nazvali Fněmcií a Institut Václava Klause ho s plnou vážností nazývá Frankoněmeckem.

Ještě zajímavější body jsou přímo v textu. Důraz na schopnost Evropy jednat samostatně je logický. Donald Trump dává najevo, že Amerika nebude její bezpečnostní pojišťovnou. Sem patří i francouzsko-německé programy obrany, zbrojních technologií i vývozu zbraní. Ale co znamená zřízení Německo-francouzské rady obrany a bezpečnosti? Jaký bude její vztah k NATO? To zůstává otevřené.

A dále. Již dlouho se spekuluje, zda Německu má, či nemá patřit křeslo stálého člena Rady bezpečnosti OSN. Smlouva to říká přímo a natvrdo: „Přijetí Spolkové republiky za stálého člena Rady bezpečnosti OSN je prioritou německo-francouzské diplomacie.“

To logicky svádí k otázkám a výkladům. Chopil se jich i Václav Klaus ústy svého institutu. V jeho interpretacích najdeme různé postřehy. I takové, o jakých se jinak spíš mlčí. Třeba že členství Německa v RB OSN by bylo revizí výsledků druhé světové války (ale sjednocení Německa jí snad nebylo?). Najdeme tam i jednostrannost: Pokud platí, že propojení Francie a Německa znamená jejich rezignaci na EU, nemělo by platit cosi podobného pro sbližování visegrádské skupiny? Podstatnější je ale ryzí demagogie, když Klaus cituje v uvozovkách (aby to působilo autenticky) formulace, které v textu smlouvy prostě nejsou.

Píše o náznacích plánů na společné nasazení francouzsko-německých ozbrojených sil proti „vnitřnímu a vnějšímu nepříteli“. Kdo je tím vnitřním nepřítelem? Nejsou to všichni ti, kteří nesdílejí Macronem a Merkelovou definované „evropské hodnoty“? Táže se Václav Klaus a zní to vážně i varovně. Problém je ale v tom, že výraz vnitřní nepřítel smlouva neobsahuje. Je v ní slovo boj (Kampf), jenže proti změně klimatu. Je v ní i výraz potírání (Bekämpfung), jenže terorismu a organizovaného zločinu. Slovo nepřítel v ní schází úplně.

Proč schází slovo zachraňovat?

Jistě, to nejsou argumenty oficiální. Ale ukazují, jak lze tu smlouvu vykládat lidem, kteří na to ve volební kampani slyší.

Realitě odpovídá víc to, co píše německý vydavatel Gabor Steingart. Necituje jako existující slova, která v dokumentu nejsou, ale upozorňuje na slova, která tam skutečně nejsou, ač by je člověk očekával. „Smlouva je snad jediným evropským dokumentem poslední dekády, ve kterém se nevyskytují slova zachraňovat, podepřít a stabilizovat.“

Z tohoto pohledu smlouva dále sbližuje (funkčně propojuje) dva státy EU, jež mají relativně nejmenší problémy. Státy, jež si dopřávají luxus dohadovat se o tom, co chtějí, ne o tom, co a koho musí zachraňovat.

Může-li se někdo cítit strategicky poražen, pak je to Británie. Ta po staletí uplatňovala doktrínu: nedopustit, aby na evropském kontinentu vznikla jedna hegemoniální mocnost. Proto byla v sedmileté válce spojencem Pruska proti Francii. Proto spolu s Pruskem porazila Napoleona. Proto ve 20. století dvakrát bojovala naopak s Francií proti Německu. Teď jen sleduje, jak na kontinentu vzniká hegemoniální Frankoněmecko, a nemůže – sama pohlcena brexitem – s tím nic dělat. Státníci typu Churchilla by to považovali za problém. Ale ti už dnes nejsou.

LN, 24.1.2019