Okolo Evropy se stahují mračna; zatímco na obzoru už je vidět první bouřící černoty, nad Evropou panuje teplý, dusný klid, který sem tam pročísne divoký větřík, co tu a tam zvíří usedlý prach. Každý, kdo kdy zažil nějakou bouřku, ví, o čem mluvím – a ta analogie je bohužel až moc přesná. Třebaže jsou tací, kteří se v takovém počasí ještě chodí koupat a spokojeně relaxují, stojí občas za to se podívat, jak daleko bouří.

Ve světových médiích jako plody takové bouře probleskly dvě zprávy: Izrael vyměnil na dvě stě těl palestinských teroristů včetně několika živých, mezi nimiž byl brutální vrah Sámir Kuntar, za těla dvou unesených a zavražděných vojáků IDF. Druhá zpráva se týká Ruska – v zemi, kde včera je již zítra, volí prostřednictvím soutěže osobu největšího Rusa. S trochou štěstí by mohl vyhrát zavražděný car Mikuláš II., v horším, a mnohem pravděpodobnějším případě vyhraje Stalin. Krvavý paranoidní vrah, proti kterému byl Hitler v zabíjení nevinných jen málo schopným učněm. My v souvislosti s ním hovoříme o osobě, která má na svědomí minimálně dvacet milionů mrtvých, další desítky milionů násilně přestěhovaných a vykořeněných, další miliony vězněných v nesnesitelných podmínkách, kteří jen shodou náhod přežili. Mluvíme o člověku, který se nerozpakoval nařídit svému vojsku znásilňovat civilní ženy, aby demoralizoval nepřítele, o člověku, který se podobně choval i k vlastní rodině – manželku ukopal, když byla v pokročilém stupni těhotenství. Mluvíme o člověku, který nechal zavraždit na svůj osobní příkaz deset tisíc polských důstojníků v katyňském lese, o někom, kdo jen tak z rozmaru nechal vyhladit na devět milionů Ukrajinců. Rusové asi znají jiného Stalina – znají člověka, který se sice dopustil jistých chyb, ale v zásadě byl národní hrdina, který pomohl Rusku ekonomicky vyrůst a vyhrát „velkou vlasteneckou válku“. Petrohradští komunisté dokonce tlačí na ruskou pravoslavnou církev, aby byl Stalin svatořečen. Pro Rusy je Stalin hodný báťuška, ochránce dětí a vůbec sympatický strejda i přes jeho „občasná klopýtnutí“. Aby bylo jasno – hovoříme o masách, milionech Rusů, kteří ho takhle vidí. Ne o několika pomatencích či radikálech, ale o naprosto běžných lidech, dozajista o takových, kteří jsou slušní, pracují, platí daně a možná ani nemlátí svou manželku. Ale dost již Ruska, podívejme se na Blízký východ.

Sámir Kuntar, propuštěný terorista, který se provinil tak, že v roce 1979 připlul spolu s několika svými soudruhy z Libanonu do izraelské Naharije. Tam vpadl do domu, z něhož vytáhl na blízkou pláž zcela nevinného člověka a jeho dceru. Dani Haran, jak se onen nešťastník jmenoval, byl Kuntarem zastřelen před očima čtyřleté dcery a poté vržen do moře. Poté Kuntar dívenku ubil pažbou. Izrael, podle mnoha lidí na Blízkém východě i v Evropě teroristický stát, takovému člověku nedal ani trest smrti, protože má úctu k životu i svých nepřátel. Místo toho byl odsouzen k doživotí. Jistě, můžete namítnout, že vrahů je v celé lidské společnosti plno a nemají nic společného se svým původem. Máte pravdu, nemají. Protože to, co je nám opravdu nebezpečné, není ani tak jeho skutek, jakkoliv ohavný, ale skutečnost, že Kuntara vláda státu Libanon, mnozí Libanonci, masy Palestinců, Syřanů a dalších považují za hrdinu. Opět, stejně jako v případě Rusů hlasujících pro Stalina, nemluvíme o několika poblouzněných pomatencích. Mluvíme o masách, o masách lidí, kteří mají nutkavou potřebu vyjádřit sympatie bestiálnímu vrahovi jen proto, že zabil „nějaké Židy“.

Ztotožňuji se s názorem, že fakt, že existuje al-Káida či Muslimské bratrstvo nikterak nedokazuje, že Mohamed prodávající zeleninu na rohu v Grønlandu či můj perský kamarád Mahmúd jsou teroristé. To by byla nepřípustná generalizace. Ale to, že masy oslavují vraha, už nebezpečné opravdu je. Měli bychom si dávat pozor, bouřka nás začíná obepínat a připravit se, než bude pozdě.