„Úleva, je rozhodnuto, teď je už jedno, proč Británie odchází, musíme se soustředit na budoucí spolupráci a dobré vztahy.“ Taková je typická reakce znějící z Bruselu (a z úst českých eurofilů) na výsledky britských voleb. Většinová česká veřejnost patrně pohnutky ostrovanů chápe, ale bohužel už příliš nevnímá, že situace České republiky se odchodem jednoho ze spojenců může výrazně zhoršit.

Všiml si někdo, že by J.-C. Juncker či kdokoliv z jeho bývalé komise projevil jakoukoli sebereflexi nebo provedl analýzu, proč Britové odcházejí? Kdyby kterýkoli ředitel velké akciové společnosti ztratil jednu z největších divizí, představenstvo a dozorčí rada by jej ihned odvolali. Evropská komise se naopak poplácala po ramenou a svedla brexit na ruské trolly a fake news. A zatímco předseda Juncker šel odhalovat (Čínou darovaný) pomník Karla Marxe, celá komise a Evropský parlament do vyjednávání s Brity „házeli vidle“. Vzpomeňte si, jak komise a evropský parlament odpovídali na ponížené prosby premiérky Mayové o změnu „irské pojistky“, která byla britským parlamentem odmítnuta. Až musel přijít Boris Johnson nejen s novou smlouvou, ale i s novými volbami.

Britové dobře vnímali, že jim bruselská centrála v řešení brexitu nijak nepomáhala, naopak přilévala olej do ohně britských problémů. A tak Britové pojali parlamentní volby jako své druhé referendum o brexitu. Kde jsou dnes všichni ti znalci ruských trollů, kteří „byli pevně přesvědčeni“, jak bylo referendum zmanipulované a lidé nevěděli, o čem vlastně hlasují?

Neštěstím však je, že podobnou analýzu důvodů, které vedly Brity k odchodu z EU, neprovedla ani nastupující komise a naopak přitvrdila. Umí snad někdo z nás popsat, jak bude vypadat „uhlíkově neutrální společnost“? Premiér Andrej Babiš je ve svém pragmaticko-cynickém přístupu k politice boje s klimatickou změnou velmi rezervovaný. Nicméně byl donucen - za alespoň vágní příslib komise povolit stavbu jaderných elektráren - podepsat dokument zeleného údělu pro Evropu s horizontem 2050.

Nakonec, moje generace, která zažila RVHP a bombastické sjezdy KSČ, má k dlouhodobým cílům Evropské unie rezervovaný vztah. Vzpomene si dnes někdo na slavnostně přijatou Lisabonskou strategii (2000), která zavazovala členské státy stát se do deseti let ekonomicky nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa? Kde je jí konec! Již v roce 2004 se v jejím hodnocení mluvilo o „promarněných šancích“ a „zklamání nad vývojem evropské ekonomiky“. Premiér Babiš si pravděpodobně, tak jako já, vyhodnotil třicetileté závazky jako takové, které se po prvním elektrickém blackoutu v Německu rychle rozplynou. Pracovníci ČEPS (státní společnosti zajišťující provoz české elektroenergetické přenosové soustavy) vám potvrdí, že právě jejich zásahy a pomoc už několikrát Německo před blackoutem zachránily. Nemohu to ČEPSu navrhovat, ale něco jako výchovný blackout v Německu by možná Nový zelený úděl pro Evropu rychle korigoval. A dost možná ušetřil budoucím generacím nemalé, a bohužel nejen ekonomické, ale i bezpečnostní a paradoxně také ekologické problémy.

Právo, 23.12.2019