Německá vláda opět neustoupila před svým pomalu narůstajícím veřejným míněním, které už nechce půjčovat, a opět půjčí nesolventnímu Řecku, aby mohlo v červenci splatit své starší dluhy (úroky z dluhopisů), navzdory řecké neschopnosti radikálně snížit náklady přebujelého státu a zvýšit příjmy z upadající ekonomiky. Zoufalá mládež a opozice ze všech politických stran i nestran vychází nejen v Řecku, ale i ve Španělsku a Portugalsku do ulic a její zmatené vyvolávání často protichůdných hesel je politicky (zatím) stejně nečitelné jako severský lidový odpor vůči dluhové unii.

Že se mládež bouří proti nezaměstnanosti, odbory proti propouštění státních zaměstnaců a většina lidí proti politickému snižování životní úrovně, je pochopitelné. Lidé jsou naprosto zmateni, příčiny krize jim připadají nepřehledné (mezinárodní) a jejich politici vpodstatě stejní. A za co je chce teď unie trestat, ptají se? Deficitní hospodářství měly přece (téměř) všechny státy a vyrovnávání životní úrovně byl smysl a cíl celé dotační unie. Čas připustit, že šlo o charitativní chiméru, řečeno řecky, zřejmě ještě nenastal.

Potíž je totiž, že tradiční umírněná pravice a levice evropských politiků je naprosto zajedno, je stejně federalistická nebo unijní a na všechno (tak jako nedávno evropský parlament a komise), má jednoduchý názor: více integrace. S jak prostoduchým úsměvem prezident komise José Manuel Barosso varoval před měsícem evropské politiky, aby se nenechali zmást populistickými požadavky anti-evropské ulice. Ach, to věčné směšování Evropy a unie! Evropa je buď zeměpisný polokontinent, nebo civilizace.

Jenomže živelná ulice na jihu nemůže být (zatím) anti unijní, ona jen nemůže pochopit, proč se má tak dlouho otevřená ruka unie uzavírat a trestat (staré usloví, kdo dává a pak bere, do pekla se dere) a tak je hlavním nepřítelem (zatím) jen německá kancléřka Angela Merkelová. Na severu se ulice bouří málokdy, za to o to víc tam narůstá skepse vůči politikům dluhové unie. Ani tato skepse však není zřetelně politicky formulovaná. I zde je vidět podobnou bezradnost jako na jihu. Pravo-levé vidění politiků se totiž velmi přiblížilo, může se sice ještě přít o míru sociálního státu, ale otevřeně hlásat regulaci hospodářství si nemůže už dávno dovolit ani sociální demokracie, takže dynamika politického nesouhlasu vidí dnes problém jinde, především v krizi nadnárodního managementu.

Konzervatismus, ten třetí proud politického myšlení Evropy, se dlouho nedokázal prosadit mezi liberálním socialismem a liberální pravicí. Teď se zdá, že si vybírá své příznivce jak z xenofobní pravice, tak i z tradiční odborářské levice (francouzské odbory se staví proti euru a anglická Labour Party obrátila a chce opět po dvaceti letech vystoupit z unie). Severští vlastenci přestávají vidět rozdíl mezi liberální levicí, jež vkládá svou víru v mezinárodní instituce a univerzální lidská práva a liberální pravicí, které to moc nevadí, hlavně když roste světový svobodný obchod nadnárodních společností. Obě strany jsou stejně nevyléčitelně internacionalistické. Jenomže politika, demokracie a láska k domovu je totéž a teprve druhotně se její kvalita může projevit ve světovém měřítku.

LN, 2.6.2011

Převzato z Blog.aktualne.cz/Alexander-Tomsky se souhlasem autora