Při sledování zpráv a komentářů týkajících se problémů spojených s řeckou krizí mne zaujalo, jak široký rozptyl mají. Vyvolává to pocit, že pro formulaci názorů a přijímaná rozhodnutí neexistuje žádné omezení. V této souvislosti si dovolím prohlásit, že ony evropské hodnoty, které by měly vycházet z řecké demokracie, římského práva a křesťanské víry, pokud by skutečně hodnotami měly být, omezují uvažování a jednání svých nositelů zcela konkrétními, nepřekročitelnými principy. Například o řešení sousedského sporu se můžeme snažit dohodou, soudním sporem apod., vražda souseda ale pro nás nesmí přicházet vůbec v úvahu.
Nad některými problémy, které řecká krize odhaluje, se pokusím zamyslet podrobněji.
Před půl rokem jsem ve své úvaze Občan a obec napsal, že za největší obec (komunitu), se kterou se její příslušníci jsou ještě schopní identifikovat, považuji národní stát. Současné dění v Evropě tuto tezi celkem spolehlivě dokazuje, protože politici přistupují k možnostem řešení problémů z pozice svého státu a jeho zájmů. To je ale na druhé straně v rozporu se společným deklarovaným politickým cílem, kterým je jednotná EU se společným parlamentem, vládou, rozpočtem i zahraniční politikou a problémy by se tedy měly řešit v zájmu jednotné Evropy.
Ten rozdíl je evidentní. Pokud vláda státu řeší ze státního rozpočtu problém nějakého regionu, občané státu to vnímají jako společnou věc a diskuse se vede jen o tom, které z možných řešení je vhodné. V současné EU ovšem jakékoli mimořádné přesuny peněz mezi státy vyvolávají emoce. A s nimi spojené historické resentimenty. Pokusy řešit problém Řecka jako společný problém celé EU tak překračuje meze přijatelnosti pro většinu Evropanů. Je to dáno tím, že označení „my“ je silně emocionální a hraje v dějinách klíčovou úlohu. Vzpomínám si na léto 1992, kdy jsem pobýval delší dobu na Slovensku, kde mám z dob studií řadu dobrých známých. Diskuse se vedly i o rozdělení Československa a já jsem si tehdy poprvé uvědomil, že Slováci pro svůj samostatný stát skutečně dýchají. Své „my“ chápali bez Čechů, kteří už vlastně byli „oni“. Tehdy jsem se s rozdělením smířil a dnes vím, že to bylo správné. A ze stejných, tedy emocionálních příčin jsou pro většinu Evropanů nestandardní přesuny „našich“ peněz, které napravují selhání „jejich“ vůdců nepřijatelné. A stejně nepřijatelné je na druhé straně jakýkoli „jejich“ pokus vnucovat „nám“, co máme dělat. To jsou emoce, které se rozumem neřídí, což ale současní představitelé EU příliš neberou v úvahu a demokracie pokulhává.
Mnoho diskutujících má představu, že za problémy Řecka může euro. To je ale něco podobného jako tvrzení, že vrahem při loupežném přepadení je zlato. Ale stejně jako je zlato motivem k onomu přepadení, vliv zavedení eura na řecké problémy je nezanedbatelný. Země s vlastní měnou mohou při vysokém zadlužení vydávat inflační peníze. Znehodnocením měny dojde ke snížení dluhu, který se splácí v nominálu, současně se inflačně zvýší HDP i příjem státního rozpočtu a dluh tím klesá i relativně. To je ovšem vykoupeno znehodnocením všech úspor v této měně denominovaných. Tento postup vede k mýtům typu „státní dluhy se nesplácejí“, „stát ze svého dluhu vyroste“ apod. Přijetím eura v kurzu 1 EUR = 1 ECU (košová jednotka) se účastnické státy vzdaly možnosti manipulovat s hodnotou své vlastní měny a do jisté míry se tak vrátily do postavení států používajících měny se zlatým obsahem. Racionálně uvažující politická reprezentace by tak okamžitě s přijetím takové měny měla začít pracovat na dlouhodobě vyrovnaném nebo přebytkovém rozpočtu.
Jenže to pro státy, které jsou desítky let zvyklé dotovat státní rozpočty dluhem, není vůbec jednoduché. Pro ilustraci uvedu rozpočet ČR, která patří mezi ty méně zadlužené. Příjmy rozpočtu jsou cca 1,1 bil. Kč, dluh cca 1,7 bil. Kč a HDP cca 4 bil. Kč. Protože se státní dluh neporovnává s příjmy státu ale s celým HDP, vychází dluh Česka na cca 43 %, jenže pokud by chtěl stát splatit celý dluh najednou, musel by teoreticky zastavit jakékoli výdaje na cca 1,5 roku. Nebo jinak. Při ročním přebytku státního rozpočtu 50 mld. Kč, počínaje letošním rokem, by byl dluh splacen okolo roku 2037.
Další komplikací je fakt, že dluhové financování státu a příjem dotací deformuje přirozenou hospodářskou strukturu státu. Do stále méně efektivní státní správy odcházejí mladí a schopní lidé za jistými výdělky, je předimenzován sociální systém, zhoršuje se podnikatelské prostředí, některá odvětví úplně zanikají. Lidé odvykají odpovědnosti za sebe a své nejbližší a stále více se prosazuje představa nároku. Nároku na vysoký plat, vysoký důchod, pohodlnou práci – jednoduše nároku na vysokou životní úroveň, kterou musí zajistit stát.
Když v roce 2009 ministr financí Papakonstantinu poprvé přiznal, že Řecko falšovalo údaje o státním rozpočtu, následovaly roky tápání všech odpovědných a zainteresovaných. V roce 2010 sice Řecko získalo překlenovací úvěr 110 mld. EUR za slib reforem, které ale zablokovaly odbory. Druhý záchranný úvěr z roku 2012 ve výši 130 mld. EUR doprovázelo i částečné odpouštění dluhů. Jenže odbory opět ihned oznámily generální stávky.
Postup věřitelů v roce 2010 byl logický a celkem standardní. Je obvyklé, že pokud dlužníkovi hrozí úpadek a projeví snahu dostát svým závazkům, věřitelé si nechají předložit od dlužníka podrobný plán na nápravu špatného hospodaření a pokud mu uvěří, mohou odložit splátky, snížit úroky případně i poskytnout nový úvěr nebo záruky na půjčku. Úvěr z roku 2012 již ale nese výrazné rysy politického projektu. Po zkušenostech s jednáním silných řeckých odborů a politického establishmentu muselo být jasné, že se ve skutečnosti jedná o dar, eufemisticky nazvaný úvěrem, který kolaps pouze oddálí. Takové rozhodnutí má ale ještě i další negativní důsledky. Například dlužník má pocit, že plnit podmínky dohody nemusí a na další peníze má stejně nárok. Na straně věřitelů, zvláště těch, kteří si musí leccos odříci, vzniká zcela oprávněné znechucení nad tím, že mezi rovnými jsou někteří rovnější a oni sami musí ze svého mála přispívat na cizí nadstandard. Pokud se takové pocity začnou šířit celými národy, začínají problémy.
Řešení krize v roce 2015 se už podobá absurdnímu divadlu. Řecko reálně zkrachovalo. Současně v referendu odmítlo úsporný program. Evropa se mu snaží vnutit hospodářské reformy, aby opět mohla obhajovat další dary eufemisticky nazývané půjčky. Přitom porušuje závazné dohody a pravidla fungování spolků nazývaných EU a eurozóna. Reálně probíhá ten nejhorší scénář, jaký si lze představit, protože porušuje elementární zásadu pro zachování dobrých vztahů.
Vyhovět dlužníkovi je možné pouze tehdy, pokud on sám vypracuje projekt změny svého hospodaření a o shovívavost, případně i pomoc své věřitele sám požádá.
Jenže tady se věřitelé snaží vnutit dlužníkovi řešení, které odmítá. I když pro Řecko nemá úsporný program žádnou alternativu, dosáhneme jen toho, že Řekové a s nimi sympatizující země, kterým stejné problémy hrozí v budoucnu, začínají nenávidět ty státy, jejichž politická reprezentace se jim snaží poskytnout pomoc i přes zjevný a sílící odpor vlastních obyvatel financovat schodky jiných zemí. Na rozdíl od paní Merkelové si myslím, že odchod zemí se schodkovými rozpočty z eurozóny je menším rizikem pro EU než „páchání dobra“ formou vnucovaných úsporných opatření, která jsou následně zneužívána k vyvolávání emocí. Default Řecka a následná případná humanitární pomoc je jedinou cestou, která časem přivede Řeky k poznání, že problém zavili oni sami a ostatní se jim snažili pomoci.
Je v logice věci, že přijetí eura je ekvivalentem rozhodnutí o vyrovnaném státním hospodaření. Proto je také nutné odmítnout mýty o státním dluhu a beztrestném tisku nekrytých peněz. A zde hraje klíčovou roli kvalita naší demokracie.
Pro zajímavost uvádím citát Alexandra F. Tytlera (1747 – 1813), ve Skotsku narozeného britského právníka, spisovatele a historika, který byl několik let profesorem všeobecné historie a řeckého a římského starověku na univerzitě v Edinburgu.
„Demokracie nemůže existovat jako permanentní forma vlády - může trvat pouze tak dlouho, nežli voliči zjistí, že si mohu dovolit odhlasovat velkorysé výhody na účet státní pokladny. Od této chvíle hlasuje většina vždy pro ty kandidáty, kteří jí slibují nejvíce požitků z veřejných financí. Proto demokracie vždy zkolabuje kvůli nedostatku finanční odpovědnosti… průměrná doba trvání vrcholu velkých světových civilizací byla přibližně dvě století… všechny postupně procházely těmito stádii: od otroctví k víře, od víry k odvaze, od odvahy ke svobodě, od svobody k hojnosti, od hojnosti k sobectví, od sobectví k sebeuspokojení, od sebeuspokojení k apatii, od apatie k závislosti, od závislosti zpět k otroctví.“
Podíváme-li se očima autora citátu na současné státy, můžeme spolehlivě prohlásit, že sociální stát založený na dluhu a dotacích už je jenom parodií na demokracii. Proč? Protože demokracie nejsou v první řadě volby, jak se mnozí domnívají, ale životní postoj. Demokracie skvěle funguje v případech, kdy se komunita shoduje v principiálních otázkách a formu hlasování používá pro rozhodnutí, jakým způsobem se k nim postaví. To je ovšem možné jen tehdy, pokud si příslušníci komunity uvědomují důsledky svého rozhodnutí a cítí za něj i odpovědnost. V podmínkách sociálních států financovaných dotacemi a dluhem, populisté slibují výhody a voliči jim dávají své hlasy, aniž by kohokoli zajímaly důsledky takových rozhodnutí. Hlavně, když mají politici moc a voliči své prebendy.
To je v současné době v různé intenzitě problém v celé Evropě, nejen v Řecku. Přesvědčivý důkaz, že slovo demokracie je pro leckoho vyprázdněné a je jen zástěnou, za kterou se dají schovat nejrůznější podrazy, podal v minulých dnech premiér Tsipras, když nechal v referendu odmítnout podmínky smlouvy s věřiteli jen proto, aby měl nástroj pro vydírání. Poté, kdy při jednání narazil, názorem většiny spoluobčanů pohrdl a podepsal podmínky ještě přísnější, aby pak při svém projevu v parlamentu věřitelům vzkázal, že to byl omyl a že v dodržení dohody stejně nevěří.
K porušování demokratických principů se ale v zájmu dosažení politických cílů dopouštějí i věřitelé tím, že porušují a obcházejí dohody zacházení s eurem. Skutečná demokracie je totiž založena na svobodě, morálce, respektu k dohodám a zákonům a respektu k partnerům.
Spektákl motivovaný snahou udržet Řecko v eurozóně za každou cenu nastavuje Evropě nekompromisně zrcadlo. A principy, ke kterým se oficiálně hlásíme, příliš vidět nejsou.