Šéfové vlád se v Bruselu dohodli na celkové výši příštího šestiletého rozpočtu Evropské unie
Boj byl o to, zda celková výše bude nějakých 980 miliard eur, nebo jen 960 miliard. Vyšla nižší cifra a všichni se plácají po zádech, jak nám to v té Unii zase všechno klape a problémy s dluhovou krizí jsou pryč. A můžeme zase hezky směřovat k evropské federaci, tak jak si přejí všichni v Bruselu, na rozdíl od běžných obyvatel kontinentu, kterým do toho podle našich eurooptimistů vlastně vůbec nic není.
Nechci kazit oslavy, ale možná, vzhledem k čerstvým výročím dělení nejprve československé federace a poté společné československé měny, není od věci udělat si takové trochu zlomyslné srovnání, jak by asi mohl vypadat rozpočet Spojených států evropských na šest let sestavený podle velmi úsporného modelu československého z počátku devadesátých let. Tehdy činil celkový objem federálního rozpočtu něco kolem pěti set miliard korun československých, což představovalo nějakých čtyřicet procent hrubého domácího produktu.
V dnešních cenách a při dnešní úrovni celkového hrubého domácího produktu vytvořeného ve 27 zemích EU ve výši bratru dvanácti bilionů eur by unijní rozpočet na jeden rok měl činit necelých pět bilionů eur. Pro šestiletou rozpočtovou epizodu by to tak mělo být nějakých třicet bilionů eur, tedy něco přes třicetinásobek dnešní reality. Nešlo by samozřejmě o žádné nové peníze, ale o peníze, které by byly přemístěny z národních rozpočtů do rozpočtu unijního za účelem unijního federálního přerozdělování. Jak již je všem jasné, společná měna potřebuje federální rozpočet právě kvůli tomuto přerozdělování. Přerozdělování v rámci Československa bylo z celkem pochopitelných důvodů udržování národnostního smíru poměrně úspěšně kamuflováno, ale politici věděli. A tak když v létě 1992 začal mluvit Petr Pithart o svém slavném dvojdomku, v němž si žije každý za své, věděl, že mluví o pětadvaceti miliardách z oněch pěti set, které v rámci federálního rozpočtu plynou z Česka na Slovensko rok co rok. Přepočítáno na náš hypotetický rozpočet Spojených států evropských činilo by to na šest let zhruba jeden a půl bilionu eur. Ty by platily země, jako je Německo, Nizozemsko či Rakousko, a inkasovaly je především Řecko, Bulharsko, Rumunsko, Portugalsko, Polsko, ale i další.
Ta suma je nejen 1,5násobek celého evropského rozpočtu, ale jen tak pro zasmání také zhruba současná celková kapacita (nikoli skutečně splacený kapitál) všech záchranných systémů vytvořených pro spásu zemí PIGS. Z výše uvedeného je pak jasné, že nejde o žádnou spásu, ale o očekávatelné náklady na udržení společné měny ve zhruba šestileté periodě.
Tak nám ta nesnesitelná lehkost, s jakou někteří evropští politici, včetně čerstvě zvoleného prezidenta Miloše Zemana, hovoří o federalizaci Evropy, poněkud drhne v krku. Tohle že jednou někdo odhlasuje zcela svobodně a dobrovolně? Nejspíše ani když probdí třicet nocí v bruselské zasedačce. Protože pak už by se domů fakt vracet nemusel.
Nicméně o tom, že to eurofilové zkusí, není třeba pochybovat. Ve skutečnosti by ale bylo dobré konečně se začít skutečně seriózně zabývat strukturou současných společných výdajů EU. Toho, nakolik je únosné, aby se celá Evropa skládala na malebné francouzské vesničky a sladký život tamních sedláků. Nakolik je únosné používat kohezní fondy na účely nejrůznějších školení, stavby cyklostezek a další takzvané soft investice s hard korupčním potenciálem. Spousta investic financovaných z kohezních fondů navíc nevyžaduje jen jednorázovou spoluúčast, ale váže i další prostředky z národních rozpočtů na údržbu a provoz, což omezuje zdroje pro jiné, ekonomicky daleko důležitější investiční výdaje.
Týdeník EURO 7/2013, 11.2.2013