Nejsem zavilým nepřítelem evropské integrace. Dokonce si myslím, že federalizace Evropy by byla v určité poloze jak možná, tak žádoucí. Domnívám se ale, že současný vývoj Evropské unie vede do slepé uličky. A může dokonce skončit katastrofou.

Evropská unie skutečně trpí určitým druhem demokratického deficitu, který považuji na nastoupené cestě za neodstranitelný. Skutečnost, že neexistuje evropský politický národ, nelze přehlédnout ani zamaskovat. Ano, existuje jakási evropská elita; ta ale existovala i v pozdním středověku a raném novověku, kdy Evropa federací nebyla a ani být nechtěla. Problémem současné politické elity je, že je výhradně elitářská a ani se nesnaží oslovit široké vrstvy obyvatel. Alespoň já jsem tyto snahy nezaregistroval. Ano, občas si přečtu nějaký článek Manuela Barrosa, horujícího pro Evropu, a plného různých "musíme" a "nesmíme", ale tento článek málokdy reaguje na otázky, které si mnozí z nás kladou.

Přitom integrace "salámovou metodou" neustále pokračuje. Různá rozhodnutí Evropské komise či Evropského parlamentu – a především důsledky těchto rozhodnutí – zaregistrujeme mnohdy až s několikaletým zpožděním. Tak tomu bylo jak s úspornými žárovkami, tak s energetickými štítky na domech. Stále více aspektů našeho života je určováno pravidly rodícími se v evropské byrokracii a máme ve skutečnosti nulovou možnost je zvrátit a ovlivnit. Ani nám nezbývá než se hněvat jaksi abstraktně "na Brusel", protože jen velmi málo našich občanů ví, jak evropské orgány k těmto rozhodnutím vlastně dospívají.

Naši "eurooptimisté" často vyjadřují obavu, že pokud nebudeme "v hlavním proudu evropské integrace", nebudeme moci věci ovlivňovat. K této obavě mám dva komentáře. Předně dlužno říci, že o některých opatřeních Evropské unie u nás žádná rozprava ani nezačala. A nejenže nezačala rozprava – ona řada věcí snad ani nebyla zmíněna! Vzpomínáte si někdo, že by se nás někdo před lety ptal, zda považujeme za rozumné, aby domy byly od 1. ledna 2013 vybaveny energetickými štítky? Já čtu noviny poměrně pilně, ale takovou informaci jsem nezaznamenal. Neinformoval o tom (přinejmenším neinformoval dostatečně) ani Brusel, ani naše vláda. A přitom to prý bylo rozhodnuto už před mnoha lety! Jaképak tedy "ovlivňování" díky setrvání v "hlavním proudu"? Proto říkám: Děkuji, další integraci nechci!

A nyní to druhé: Poslední pokus předložit plány na hlubší integraci demokratickému schválení obyvatel členských států jsme zaznamenali, když se v Nizozemí a ve Francii hlasovalo o evropské ústavě. Ale ani tyto dva národy, údajně silně proevropské, tuto ústavu neschválily. Evropské elity se zřejmě rozhodly, že na hledání nějaké demokratické legitimity dalšího prohlubování integrace raději rezignují a další hlasování nebudou riskovat. Lisabonská smlouva, jakási "Evropská ústava light", už všelidovému hlasování předložena nebyla. Mám silný důvod být přesvědčen, že ani ona by neprošla.

Za daných okolností považuji za nerozumné tlačit na pilu a prohlubovat integraci. Není moudré "páchat dobro" proti vůli obyvatel. Nebylo by to správné, ani i kdyby skutečně šlo o "dobro". Když si elity nedokáží Evropany pro hlubší integraci získat, ať se nás nesnaží integrovat proti naší vůli.

Ovšem další závažnou otázkou je, zda jde skutečně o "dobro". Je evidentní, že v evropských elitách převažuje cosi, co bych nazval "zelenou a feministickou ideologií". Právě zelená ideologie je za energetickými štítky a úspornými žárovkami. To jsou ale její nevinnější projevy. Za mnohem vážnější považuji nesmyslné direktivy o "biopalivech", které mění ráz naší krajiny a přispívají k drahotě potravin, a tedy i k rostoucímu hladu ve třetím světě. Tato zelená ideologie připravuje Evropu o konkurenceschopnost.

Feministická ideologie způsobila rozvrat rodinného života. Ve Skandinávii už neplatí, že by k rozvratu rodinného života "mohla vést" – ona už k němu vedla. Ve Švédsku vyrůstá ve stabilní a úplné rodině jen malý zlomek dětí. V norském Oslu žije 75 % lidí osaměle: Jeden člověk tvoří jednu domácnost. Tato ideologie vede k individualismu a sobectví. Lidé sledují jen vlastní blaho a vlastní prospěch – a proto se rozhodují nemít děti. Izolovaní lidé jsou ale snáze manipulovatelní. Krásná a bohatá evropská civilizace bere za své, protože evropské národy vymírají. Zatím se to daří poněkud kamuflovat přílivem přistěhovalců. Jak se říká, Boží mlýny melou pomalu; a tak i tyto procesy jsou relativně pomalé a tudíž nás příliš nevzrušují.

V jednotlivých státech se žije od jedněch parlamentních voleb ke druhým. Proto se veřejná debata vede spíše o aktuálních a krátkodobých tématech, jako je u nás nyní třeba prezidentská amnestie nebo fotovoltaika. Tato témata jsou samozřejmě legitimní a důležitá; nicméně z dlouhodobého hlediska mají jen okrajový (nebo přímo nulový) význam pro to, čemu se říká "národní zájmy". Dle mého názoru je základní otázkou "národního zájmu" to, zda vůbec chceme jako český národ existovat a jaké hodnoty bychom měli jako národ pěstovat. To je ovšem na hlubokou diskusi, nikoli na předvolební kampaň.

Osobně bych se asi spokojil se silným NATO, odstraněním celních bariér a volným pohybem osob. Přinejmenším do té doby, než někdo přijde se skutečně demokratickým plánem na integraci Evropy. Netoužím po tom, aby evropské elity ovlivňovaly podobu života u nás například zaváděním kvót pro ženy ve firmách a směrnicemi, kolik procent matek dvouletých dětí se má vrátit do pracovního procesu. Lidi, kteří přicházejí s podobnými nápady, navrhuji propustit a o ušetřené peníze snížit příspěvky jednotlivých států. V podobných věcech unifikaci věru nepotřebujeme.