Ať již kvůli vajíčkům, všeobecné negativní náladě nebo neznalosti, skutečná témata, která dnes řeší EU, v české eurokampani nezazněla. Nejvážnější otázka, kterou řeší Evropa, není ani míra integrace, ani míra regulace, jak se domnívají mnozí. Globální krize má jasný integrační dopad, který se již odehrává. Regulace naopak zdaleka již není jen věcí levice, v otázkách jako imigrační politika, rodinná politika, pracovní doba apod. požaduje pravice možná i více regulací než levice. Tou nejvážnější otázkou, přítomnou v naprosté většině jednání, návrhů, hlasování, není ani míra sociálního přerozdělování nebo tržního liberalismu. To, co dnes řeší Evropa, je zdánlivě apolitické, alespoň z pohledu tradičního politického schématu, proto se to také nevejde do národoveckého periferního boje.

Klíčovou otázkou dalšího vývoje Evropy je schopnost obnovit hospodářský růst s co nejnižšími náklady jak v oblasti sociální, tak v oblasti nákladů na životní prostředí. Jde o to, co nejpřesněji vyvážit podporu ekonomického rozvoje, energetickou náročnost a náklad na životní prostředí. Tento trojúhelník a jeho jemné naklánění a vyvažování jsou klíčem k mnoha hlasováním Evropského parlamentu, v minulosti i v budoucnosti. Neúměrná zátěž neobnovitelných zdrojů, až jejich úplné vyčerpání, stejně jako neúměrná zátěž životního prostředí již dnes zdražují a zdražily takové spektrum výrob, že mnohé byly opravdu přesunuty mimo Evropu. Není řeč jen o vysoce energeticky náročných výrobách, keramičkách, sklárnách, železárnách, ale také o chemicky náročných výrobách – celulózkách, papírnách, koželužnách. Evropa se samozřejmě donekonečna nemůže zbavovat výroby a zůstat záviset pouze na terciárním sektoru a vysokých dopravních nákladech.

Je to právě Evropská lidová strana, ELS, proevropská pravice, která je spjata s masivním růstem německého a vůbec západoevropského hospodářství. Podpora až ochrana velkých výrob, chemického, lékového, automobilového, vojenského průmyslu i energetiky je v politice ELS silně přítomná. Všechny tyto výroby ale jsou energeticky náročné, vyžadují rychlé zajištění energetické dostupnosti a bezpečnosti. Proto nikoliv samoúčelově, ale pro podporu hospodářského růstu se energetická bezpečnost stává klíčovou prioritou dalšího období. ELS si je ale vědoma, že zdaleka nejde jen o konektivitu energovodů, stejně jako nejde jen o ruský podpis energetické charty. 20% úspory do roku 2020 jsou již zákonem.

Protože se politika energetických úspor, využití obnovitelných zdrojů stala politikou všech a zelená politika již dávno není výsadou zelených, ale je součástí legitimního politického myšlení všech evropských politiků, musejí si evropští zelení hledat novou sféru. Tou se bezpochyby stane jaderná energetika, mnohými prosazovaná a navrhovaná jako obnovitelný zdroj. Dokáže evropská pravice vyhrát boj o bezpečnou jadernou energetiku? Dokáže dostatečně jasně podpořit rozvoj posledních jaderných technologií, zejména reaktorů čtvrté generace? Dokáže toto téma prosadit na podzim v německých a v blížících se švédských volbách? V případě, že se to podaří, sníží se energetická náročnost a náklad na životní prostředí a dojde k podpoře výroby. Nepodaří-li se to, bude v řadě evropských odvětví patrný energetický náklad, který bude do budoucna brzdit hospodářský rozvoj a tím méně prostředků bude generováno do oblasti ochrany životního prostředí a znalostní ekonomiky.

Šancí k akceleraci těchto procesů je stávající krize. Z pádu amerického automobilového průmyslu, který nemůže nezasáhnout Evropu, je zřetelné, že samotná stimulace poptávky buďto přišla pozdě, nebo byla nedostatečná, ale v každém případě dnes již nestačí. Je jasné, že je zapotřebí restrukturalizovat výrobu, reformovat hospodářství. Více hybridních motorů, více nízkoobsahových automobilů, totéž platí i pro ostatní odvětví dopravy. Lepší energetické soustavy, vyšší podíl přidané hodnoty. To jsou známé věci. Kde ale na ně vzít? A tady se teprve střetá levice s pravicí: více ochrany pracujícím na úkor další podpory průmyslu, nebo více podpory průmyslu na úkor nákladů vysoké nezaměstnanosti? A tedy žádné prostředky do energetických úspor, natož do znalostní ekonomiky. Klimaticko-energetický balíček a mandát pro Kodaňskou konferenci tak zdaleka nepatří jen zeleným, ba spíše naopak.

Zeleným nyní hrozí, že na zelenou politiku, nebude-li navržena inteligentně, nezbudou prostředky. I zelení tedy vědí, že nemohou jít proti všem s nesmyslně nákladnými požadavky, ale naopak, musí hledat svoji šanci v obnovení hospodářského růstu. Tedy Kodaň pro všechny, nejen pro zelené. Socialisté také vědí, že okamžitá sociální ochrana, která by nedovolila obnovit hospodářský růst, je nesmysl. Na obnovení hospodářského růstu jako hlavním úkolu dalšího evropského období se tak shodnou všichni, stejně jako na přiměřené zelenosti a vyvážené sociální solidaritě.

Proto bude další evropské období o ještě větším usilovnějším hledání konsensu, jemné, umné vyváženosti, průchodnosti pro všechny, bude o daleko vyšší přirozené, nebo chcete-li globalizací zesílené integraci Evropy. Bude o hledání konsensu a kompromisu pro malé i velké, státy i výroby. Dokážeme-li se rychle naučit používat Lisabonskou smlouvu s kvalifikovanou většinou pro dynamičtější přijímání potřebných opatření, tím lépe.

Rozhádaná a nekompromisní česká eurokampaň nás Evropě nepřibližuje, ale Evropě nás vzdaluje. Evropu neřeší a Evropě nepřispívá.

Je proto důležité se zamyslet nad každým jedním volebním hlasem, který téměř apoliticky přispěje k tomu, co všichni potřebujeme: obnovení udržitelného hospodářského rozvoje. Chceme-li jej obnovit, nemůžeme ani strašit, ani se nechat strašit. Musíme znát, vědět, přijít s řešeními pro znalostní ekonomiku, energetickou bezpečnost, střídmé a efektivní evropské financování.

Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autorka, europoslankyně, je předsedkyní Evropské demokratické strany