Před dvěma léty se mělo konat na téma evropské ústavy (Smlouva o Ústavě pro Evropu) pražské vystoupení Daniela Cohn-Bendita, letitého guru zelených a spolupředsedy jejich frakce v Evropském parlamentu, přesvědčeného eurofederalisty, zaníceného diskutéra a emotivního řečníka. Vystoupení se mělo konat ve Francouzském institutu, bylo však z pochopitelných důvodů zrušeno. Tento významný západoevropský levicový politik, symbol pařížské studentské revolty a barikád z května 1968 a pozdější zakladatel zelených hnutí přezdívaný „Rudý Dany“ na své pražské vystoupení k evropské ústavě musel čekat celé dva roky.

Zastavený čas

Podle toho, co zaznělo na semináři zelených v pražském Goethově institutu ve středu 30. května, jejímž byl úvodním řečníkem, by se ale mohlo náhodnému návštěvníkovi zdát, že se vrátil čas a že je sice květen, ale nejspíše květen roku 2005, tedy před masivním 55% NE Francouzů a 60% NE Nizozemců, před složitým obdobím reflexe, před „plánem tři D“ (vzpomínáte ještě ?) předsedy Evropské komise M. Barrosa a před zastavením ratifikací v několika členských zemích EU, přičemž v některých ratifikační proces dosud ani nezačal (nejlepším příkladem může být Česká republika.)

Ten, kdo čekal, že z neúspěchu ústavy EU její hlavní autoři, mezi nimiž tvoří francouzsko-němečtí zelení „tvrdé jádro“, vyvodí nějaké adekvátní důsledky, musel být zklamán.

Mezinárodní smlouva, kterou z mezinárodního pohledu „Smlouva o Ústavě pro Evropu“ byla, nemůže již vstoupit v platnost nikdy, protože dva signatářské státy ji ratifikovat odmítly a vyloučily, že by identický text předložily k ratifikaci někdy v budoucnu. Podle Daniela Cohn-Bendita však vypadá situace nejasně a panuje prý nejistota. Žádný nový, náhradní plán, sociálnější a lepší plán pro Evropu prý neexistuje.

Náhradní plán neexistuje

On ale skutečně žádný náhradní plán neexistuje. A neexistoval nikdy, a to ani před francouzským referendem, kdy ultimátum „neexistuje žádný plán B“ razili ti, kteří se (chybně) domnívali, že tato strategie buď-anebo napomůže schválení této smlouvy. Neexistenci žádného „plánu B“ hlásal i předseda ústavího Konventu, francouzský prezident z let 1974-1981, Valéry Giscard d´Estaing, kterého jeden z francouzských novinářů v okamžiku, kdy bylo zveřejněno, že to bude právě on, kdo bude řídit těleso, jež má nový evropský smluvní dokument vypracovat, nazval „mužem nikoliv včerejška, ale mužem předvčerejška“.

Odpůrci této ústavní smlouvy jsou tedy dnes údajně především ti (a i v Praze na Hradě takoví prý sedí), kterým postačí dobrý hospodářský rozvoj a není podle nich už zapotřebí žádná nová smlouva; jakýkoliv další evropský vývoj a změny smluvního základu jsou už prý podle nich nadbytečné. „Vytvořili jsme sociální blaho v Evropě,“ hlásají zelení zastánci evropské ústavy. A Evropa je prý symbolem demokracie a to je obrovský civilizační úspěch.

To, že tomu tak po několik desetiletí vůbec nebylo, to, že demokracii symbolizují jedině členské státy a nikoliv instituce Evropské unie, jejichž představitelé sami přiznávají, že v EU vládne nepřijatelný deficit demokracie, autoři takových výroků zcela přehlížejí.

Znovusjednocení Evropy

Rozšíření Unie je podle Cohn-Bendita vlastně sjednocením, a to přesně tak jako v Německu, jde tedy prý o sjednocení něčeho, co k sobě vždy patřilo. Nepočítáme-li krátké a kruté období II. světové války, dnešní členské státy EU nikdy ve své historii nesdílely tolik společných institucí, a dokonce jednotnou měnu (snad s výjimkou období, kdy byly ovládnuty Římskou říší).

U Německa, které bylo před poválečným rozdělením jedním státem, jistě jde o sjednocení toho, co i předtím patřilo dlouhou dobu k sobě. U evropského kontinentu a jeho zemí však toto neplatí. A nikdo by si neměl s tímto falšováním historie zahrávat. Kontinent nenávisti a válek se díky budování EU prý stal kontinentem míru a sociálních jistot. A rozšíření je tedy evropským sjednocením.

Efektivita především

Ústava je něco velmi jednoduchého, rozhazuje Cohn-Bendit rukama: lidé se dohodnou, jak budou spolu žít a jaké budou sdílet hodnoty. Ale copak se již takto nedohodli v rámci svých států ti, kteří sdílejí jeden jazyk, jednu historickou paměť a jedny kulturní, náboženské či civilizační hodnoty?

Nyní je tedy údajně zapotřebí jít dál, být efektivnějšími. Ale ani jednou samozřejmě není zmíněno, že oné efektivnost může být dosaženo nejlépe tím, že bude nalezen konsensus na tom, které oblasti unijních kompetencí budou vráceny zpět na úroveň členských států či které z existujících směrnic a nařízení budou zrušeny jako nadbytečné. Před dvěma lety, jako bezprostřední důsledek dvojího NE návrhu evropské ústavy, Evropská komise dokonce navrhla zrušit asi pět desítek norem této sekundární legislativy. Kolik států by ale muselo návrh ústavy EU odmítnout, aby Barrosovi úředníci „náhle zjistili“, že je ve skutečnosti nepotřebných, zbytečných či dokonce škodlivých nikoliv několik desítek, ale například několik stovek takovýchto dokumentů?

Ekologická Unie

Velmi charakteristickým způsobem pak byla zdůvodněna potřeba silných kompetencí Unie v otázkách ekologie, protože to je ten minimální rámec, který prý potřebujeme k tomu, aby měla ekologická politika nějaký dopad na úrovni EU.

Jednotlivé členské státy EU by prý v rámci svých rozhodovacích mechanismů (bez demokratického deficitu) rozhodovaly o otázkách ekologie špatně a nedostatečným způsobem, zatímco orgány Evropské unie, které samy přiznávají, že trpí deficitem demokratické legitimity svých rozhodnutí, by rozhodovaly demokratičtěji a lépe?

Přiznejme však, že zelení zde mají pravdu: součet jednotlivých dílčích dopadů jednotlivých politik členských států v této oblasti by totiž zcela určitě byl jiný, než výsledný dopad ekologických politik centrálně nadiktovaných Evropskou unií. Mnohé z toho, co se podaří prosadit v rámci spolurozhodovacích procesů nevolených a nekontrolovaných orgánů Evropské unie, by se na úrovni členů Unie prosadit prostě nepodařilo.

Výhodný obchod

Přítomní zelení v panelu (tedy i Ondřej Liška, Kateřina Jacques a Michaele Schreyer) se nakonec shodli, že vzdát se slova ústava je vcelku dobrá cena za to, aby byly zachovány ty „demokratické inovace“, které přinesla. Těmi jsou údajné zvýšení role národních parlamentů, posílení „principu subsidiarity“ a posílení přímé demokracie, tedy zavedení pravidla, kdy 1 milion občanů EU může přímo požadovat přijetí nového zákona EU. Ale i vše ostatní má být zachováno.

Ve skutečnosti jde podle zelených nyní o „probuzení substance“ této ústavní smlouvy. Termín ústava se jim líbil proto, že bylo zcela jasné, o co šlo. To jediné, na co jsou dnes zelení ochotni přistoupit, je tedy dočasné přemalování štítu a vypuštění slova „ústava“ z názvu, avšak při zachování všeho toho, co tento dokument činilo skutečnou ústavou, zejména Listiny základních práv. Zelení volají po nevyjímání tohoto „katalogu základních práv“ z nové smlouvy.

Nová Listina práv

Listina základních práv by tak z ústavy vypadnout neměla. Právě toto je však typickým rysem státnosti: stát (ať se již jmenuje republika, unie, království atd.) zaručuje svým občanům ústavně deklarovaná práva. Z těchto záruk pak odvozuje svou legitimitu, moc i loajalitu ke své politice. Za zmínku v této souvislosti stojí článek I-16, odst. 2 odmítnuté euroústavy: “Členské státy aktivně a bezvýhradně podporují společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Unie v duchu loajality a vzájemné solidarity a respektují činnost Unie v této oblasti. Zdrží se jakéhokoli jednání, které je v rozporu se zájmy Unie nebo může snižovat účinnost jejího působení.“

Za zmínku (či spíše připomenutí z dva roky staré diskuse) dále stojí alespoň to, že v dnešní podobě se Evropská unie nijak nezabývá vlastnickými právy. Článek 295 Smlouvy o založení ES říká zcela jednoznačně, že „tato smlouva se nijak nedotýká úpravy vlastnictví, uplatňované v členských státech“.

Článek II-77 Listiny základních práv, která se má nově stát součástí primárního práva, se však vlastnickým právem na celounijní úrovni zabývá, a to ještě poněkud detailněji než stávající úprava v naší dnešní ústavní Listině práv a svobod. To by ale v praxi vedlo k eskalaci vznášení a soudního vymáhání majetkových nároků různých tradičně hlasitých skupin a další jejich pokusy o nalezení skulinky pro průlom do poválečných majetkových poměrů v Evropě.

Ústavní moratorium

Za skutečnou katastrofu pro Unii a reálné nebezpečí zelení považují vznik dvourychlostní Evropy. Konečně se podařilo překonat rozdělení Evropy a nyní by měly znovu vznikat dvě odlišné části? Nová pravidla přijímaná těmi, jimž vyhovují, by tak měla podle principů většinového hlasování platit i pro všechny ostatní členské země EU, a to přesto, že se postupem času tato pravidla týkají čím dál většího okruhu otázek.

Daniel Cohn-Bendit a jeho zelení mají tedy ve věci euroústavy jasno: „plán B“ neexistoval nikdy, a i po dvou letech se nejsou ochotni vzdát ničeho podstatného, leda některých drobných, kosmetických změn: například evropská vlajka, hymna, název „ústava“ a podobně již nemají dále dráždit jako ústavní symboly Unie.

Domnívám se, že pak bychom ale měli být schopni říct toto: Vaše ústava selhala. Je proto správné smést její dnešní text se stolu úplně a vyhlásit (a dodržovat) několikaleté moratorium na jakékoliv změny zakládajících smluv ES, které by vycházely z jejího odmítnutého textu: „plán B“ pro její autory neexistoval nikdy, nechť se tedy pro svou euroústavu žádného opravného termínu nedožadují.

Autor je poradcem prezidenta republiky