Dnes a zítra se bude v Bruselu rozhodovat o tom, jak naložit s takzvanou euroústavou, kterou členské státy Evropské unie podepsaly před třemi lety, ale pak byla odmítnuta v referendech ve Francii a Nizozemsku. Po dlouhém rozjímání a přešlapování na místě se konečně ukáže, kde jsme, co chceme a kam kráčíme.

Bruselskému summitu předcházelo šest měsíců diskusí moderovaných německým předsednictvím.

Ač jsme na počátku rozhovorů měli pochybnosti, můžeme dnes říct, že tým kancléřky Merkelové odvedl poctivý kus práce. Mnohé třecí plochy byly zahlazeny, spory vyřešeny a zbývající otevřené otázky budou - věříme - do pátku či soboty zodpovězeny. Jistá je zejména odpověď na základní otázku: ústava - nejen slovo samo, ale celá základní ústavní koncepce - se neprosadila a bude opuštěna. Je to tak správně. Ústavní rétorika, smluvní ukotvení kvaziústavních symbolů, pojmy jako „zákony“ či „ministr zahraničních věcí“ vyvolávaly u mnoha lidí mylný dojem, že se Evropská unie mění v superstát. Zároveň tento umělý konstitucionalismus posiloval ambice některých politiků a úředníků takový superstát z Evropské unie postupně vytvářet, a to v rozporu s míněním většiny států a evropských občanů. Holandský ministr pro evropské záležitosti tyto ambiciózní jedince nedávno trefně nazval euroústavními ajatolláhy.

Mnohokrát v minulosti jsme říkali, že Evropská unie nepotřebuje ústavu, ale především reformy. Očekáváme proto „reformní smlouvu“, která stanoví pravidla hry, jasněji delimituje pravomoci mezi Unii a státy a posílí demokratické a transparentní fungování institucí. Bez těchto reforem nebude Unie schopna dlouhodobě fungovat ani směrem dovnitř, ani navenek. Směrem dovnitř by s narůstající byrokracií byla ohrožena její legitimita a podpora občanů, směrem navenek by byla ohrožena její konkurenceschopnost v dnešní globální soutěži.

Česká vláda od počátku přistupovala k jednáním aktivně a sebevědomě. Nebáli jsme se otevřeně pojmenovat, co se nám nelíbí, spolupracovali jsme s předsedajícím Německem, ale i s Nizozemskem, Polskem, Velkou Británií, Francií a dalšími státy, které žádaly změny, a předkládali jsme konkrétní, alternativní návrhy řešení. Důsledně jsme hájili zájmy naší země, zároveň jsme však vždy zdůrazňovali, že nám jde o dohodu a budoucnost Unie, která nebude žádný stát vylučovat a která bude posilovat, nikoli nahlodávat důvěru lidí v evropskou integraci.

Díky této politice má Česká republika dnes na budoucí podobu Unie konečně vliv. Očekáváme, že v Bruselu schválí Evropská rada jasný mandát pro podzimní mezivládní konferenci. Tento mandát bude jakousi „dohodou o budoucích smlouvách“.

Chceme, aby tyto smlouvy obsahovaly mechanismus, jak přenášet kompetence nejen z národních států na Unii, ale také opačným směrem, blíže k lidem. Jsme rádi, že v souladu se stejnými principy bude posílena kontrolní role národních parlamentů při tvorbě směrnic a rozhodnutí Evropské komise. Podporujeme také, aby se klíčové oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky nadále řídily zvláštními předpisy o mezivládní spolupráci. Polský návrh na jiný způsob výpočtu rozhodování kvalifikovanou většinou má naši podporu, protože je nejen pro nás výhodnější, ale také proto, že je z hlediska vyváženosti férovější. Říkáme však našim kolegům z Varšavy, že nejedeme do Bruselu zemřít, ale hledat dohodu a kompromis, ve kterém se každý bude cítit komfortně.

Naši domácí kritici často mluví o tom, že jsme příliš nesmiřitelní. Nic není tak vzdáleno realitě. Ústava a symboly nebudou, ale evropská vlajka nepřestane vlát nad Strakovou akademií. Připravujeme se na plné zapojení do schengenského prostoru bez vnitřních hranic ke konci roku. Vládní reformy, budou-li schváleny v létě v parlamentu, stabilizují naše rozpočty tak, abychom mohli v blízké budoucnosti přijmout euro. Neboli: na evropském hřišti hrajeme aktivně, zodpovědně a s vědomím, že výsledná dohoda musí odrážet zájmy Evropy i lidí u nás doma.

MfD, 21.6.2007

místopředseda vlády pro evropské záležitosti