Není náhodou, že bývá často spojen se xenofobií - jejich vzájemným pojítkem je totiž nacionalismus

Na stránkách novin i v běžných rozhovorech se stále setkáváme s pojmem euroskepticismus. Ale je to vůbec vhodný termín pro ty politické tendence, které se tímto pojmem zaštiťují? Skepse je přece jeden z pilířů moderního západního myšlení. Není to pouhá nedůvěra, ale korekce slepé víry rozumem. Je tedy to, co se samo označuje za „euroskepticismus“, projevem takového racionálního korektivu, uplatňovaného vůči nějakým mýtům, pověrám, předsudkům? Domnívám se, že tomu tak není. Ostražitost vůči apriorním představám a snaha podrobit každý návrh racionální analýze jsou skutečně zdravé a opravdu se v evropských institucích vyskytují. Jejich nositeli však obvykle nejsou ti, kdo se sami hrdě prohlašují za euroskeptiky nebo v poslední době za „eurorealisty".

Kdo je vlastně skeptik

Skeptičtí často bývají členové Evropské komise k návrhům svých kolegů, které podrobují čtyřem důkladným připomínkovým řízením. Nejprve ze strany odborníků z generálních ředitelství. Pak mezi pověřenými členy kabinetů. Pak na schůzích vedoucích kabinetů. A nakonec na zasedání Komise samotné. Skeptičtí bývají i zástupci některých členských zemí v Radě k tomu, co posléze navrhne Komise. A samozřejmě i parlament může jako celek zaujmout skeptický postoj k části nebo dokonce k celku, který Komise připravila. Může návrh pozměnit, upravit nebo i úplně zamítnout.
To všechno jsou formy racionálního skepticismu v evropských institucích - ale jako euroskepticismus je kupodivu neoznačujeme. To, co nosí nálepku euroskepticismu, je naopak názor, že by vlastně žádná EU neměla existovat. A když už existuje, neměla by fungovat. A když už funguje, mělo by se alespoň rozhlásit, že tomu tak ve skutečnosti není. Je to názor, že cokoli je nadnárodní, musí být podezřelé, nebezpečné a protinárodní. Že společné zájmy neexistují, leda jako záludná záminka pro omezování legitimních zájmů národních. A že celá evropská myšlenka je jen spiknutím jakýchsi kosmopolitních elit, které jako jediné zní mají prospěch.
Osobně jsem přesvědčen, že bychom nositele těchto názorů měli označovat spíše za euronegativisty nebo přímo euronihilisty. Jejich postoj je totiž protikladem toho, co očekáváme od skeptiků, tedy racionálně analytického přístupu bez apriorních předsudků. Právě apriorní předsudek je alfou a omegou euronihilistického názoru - a právě euronihilismus má neklamné znaky víry. Nic na tom nemění skutečnost, že je to víra, jež se definuje převážně negativně, tedy tím, co předem odmítá. Podobný charakter negativní víry má ostatně i xenofobie. Není ovšem náhodou, že xenofobie a euronihilismus bývají často spojeny: jejich pojítkem je totiž nacionalismus.
Euronihilista se ovšem ocitá v pasti paradoxů. Na jedné straně je apriorním odpůrcem přenášení odpovědnosti na evropskou úroveň a chová zásadní nedůvěru k veškerým nadnárodním či mezinárodním institucím, jež se vymykají kontrole politických stran v jeho vlastní zemi. Na druhé straně ho však jeho nacionalismus vede k tomu, že chce prosazovat vlastní národní zájmy proti národním zájmům ostatních Evropanů.

Nihilisté proti nihilistům

Každou chvíli se proto obrací na evropské instituce, aby zasáhly ve prospěch jeho vlastního státu proti nějakému jinému, ačkoli přitom dává okázale najevo, že těmto institucím nevěří. Ocitá se tedy v takové pozici, jako by si vlastně přál převahu evropských institucí nad národními - ale jen pokud jde o ty druhé.
Klasickým příkladem je postoj k mobilitě. Britští euronihilisté rozpoutali před vstupem deseti nových zemí zuřivou kampaň proti otevření hranic. Strašili tím, že z nových členských zemí přijdou milióny lidí parazitovat na sociálních dávkách, že přijdou statisíce nakažených AIDS apod. Byla to xenofobní kampaň, jejímž terčem byla EU spolu s novými členskými zeměmi a jejich občany, těmi barbary z východu.
Naštěstí britská vláda této kampani nepodlehla a hranice v podstatě otevřela. Nic z toho, čím euronihilisté strašili, se nestalo. Příchod občanů nových členských zemí se projevil převážně pozitivně.
Většina ostatních členských zemí ale uzavřela přechodná období.
Snažíme se je přesvědčit, aby tato přechodná období už neprodlužovaly, ale nemůžeme toto jejich právo zpochybnit. Čeští euronihilisté, domáhají pro občany oblast do evropské působnosti působnosti odmítli. To jej nic jiného než kteří jindy prezentují vstup do EU jako nebezpečnou ztrátu suverenity, se však nyní hlasitě domáhají „našich“ práv proti právům těch druhých, a trvání přechodných období leckdy kladou EU za vinu.
Z apriorního pohledu britských euronihilistů je EU viníkem mobility, tj. toho, že se odkudsi z východu přivalí horda barbarů ohrožujících britské národní zájmy.

Oblíbený terč: evropská regulace

Pro ty české je naopak EU viníkem omezení této mobility. Jejich politika, založená na úzce národních zájmech, jde tedy zjevně
proti sobě. Ale co je nejpozoruhodnější: v Evropském parlamentu spolu obě skupiny euronihilistů, britská a česká, úzce spolupracují.
Oblíbeným terčem euronihilismu je veškerá evropská regulace. Odhlédněme na chvíli od skutečnosti, že opravdu potřebujeme úspornější a přehlednější evropské právo. Euronihilistická argumentace totiž vesměs horuje proti všemu, co by se mělo způsobnosti členských zemí přesunout do působnosti Unie. Opět však nastávají paradoxy, neboť euronihilisté se často domáhají pro občany svého národa právě toho, co nemohou mít, pokud by se daná oblast do evropské působnosti nepřenesla. A sami by byli první, kdo by toto přenese v ní působnosti odmítl. To ukazuje, že euronihilismus vůbec není logicky koherentní, protože jej nic jiného než apriorní odpor k EU nedrží vůbec pohromadě.
Například jedna francouzská zástupkyně tohoto proudu napadá Evropskou komisi, že je proti rodinným hodnotám. To se podle ní projevuje tím, že neexistuje komisař pro rodinnou politiku. Prý by měl být. Rodinná politika ovšem souladu s principem subsidiarity náleží výlučně členským zemím, ne Komisi. A podpořila by tato politička, aby se rodinná politika dostala do působnosti evropských institucí? Ne, jistě by proti tomu vystoupila jako proti neslýchanému útoku eurokratů na posvátné hájemství národa.
Dánský euronihilista mi adresuje rozzlobenou otázku, jak je možné, že EU nezajistí dánským zdravotně postiženým, aby jejich nárok na tu či onu slevu platil i v ostatních členských zemích. Ale zkusme se ho zeptat, zda by tuto padesátiprocentní slevu přiznal v Dánsku estonským postiženým, na základě rozhodnutí estonské vlády. Chtěl by, aby se i tato oblast dostala ze suverénního rozhodování členských zemí do působnosti EU? Byl by rozhodně proti.

Jak vyhovět několika populismům naráz?

Euronihilista odmítá harmonizaci, protože je pro zachování národních specifik. To by byl sám o sobě legitimní postoj. Ovšem kde není vůle k harmonizaci, tam nezbývá než koordinace v podobě tlustých, podrobných předpisů. Takovým předpisem je třeba nařízení, které zaručuje, že po přesunu z jedné země do druhé člověk nezůstane v nějakém bílém místě. Nad ním si bude euronihilista stěžovat, že je to příliš tlusté a nedá se tomu rozumět. Harmonizaci, která by byla jednodušší alternativou, však rezolutně odmítne.
Podobně tomu bylo u evropské ústavní smlouvy. Mnohé z kritických hlasů na její adresu lze považovat za legitimní výraz určitých politických postojů, které je nutno respektovat. Postoj euronihilistů si však sám protiřečí. Smlouva o ústavě pro Evropu podle něj zakládá superstát a navíc je příliš podrobná a nestravitelná, stačilo by prý pár stránek. Ale ona je ve skutečnosti tak tlustá a podrobná právě proto, že je smlouvou, a ne skutečnou ústavou rodícího se superstátu. Kdyby byla krátká a stručná jako ta americká, daleko více by se podobala skutečné ústavě. A euronihilisté by ji za to jistě napadali.

Vyjít vstříc?

Když tedy slýcháme, že EU by měla vyjít více vstříc svým „euroskeptickým“ kritikům, můžeme si jen povzdechnout: Kéž by to skutečně byli euroskeptici! A kéž by se jim opravdu vyjít vstříc dalo! Ve skutečnosti vyjít vstříc skupině euronihilistů z jedné členské země znamená popudit euronihilisty z těch ostatních, neboť jejich zájmy - až na tu jednu společnou fóbii -jsou nutně protichůdné. Ba nejen to: jak ukazují zmíněné dánské či francouzské příklady, vyhovět euronihilistům by mnohdy nebylo možné bez toho, aby si Evropská komise přisvojila pravomoci, které nejenže dosud nemá, ale které by jí dotyční sami rozhodně nechtěli přiznat.
Euroskeptiků, kteří budou podrobovat každý krok evropských institucí racionální kritické analýze, bychom se neměli bát. Naopak, měli bychom si přát s nimi co nejlépe spolupracovat. Většina takzvaných euroskeptiků však ve skutečnosti vychází z tak apriorních předsudků, že nenabízejí reálnou alternativu. Pokud ovšem nechceme znovu navázat na někdejší kontinuitu evropské politiky jako bezuzdného konfliktu jednotlivých národních zájmů - tedy na tradici, kterou posledních padesát let úspěšně překonalo.

Právo, 19.7.2006

Autor je evropským komisařem pro zaměstnanost, sociální věci a rovnost příležitostí