Před několika lety rozhodla v Bruselu skupina třiceti čtyř úředníků o zavedení úsporných žárovek v EU. V roce 2005 to odkýval Evropský parlament a tento kolosální nesmysl teď odskáče půlmiliarda občanů. V pátek se sešla zhruba stejně velká skupina významných evropských politiků a zase jednou zachránila euro. Ve hře je ale i osud evropského sjednocení.

Euro opět zachráněno

Rok 2011 prý vstoupí do dějin jako „rok důvěry“, tvrdí Angela Merkelová. Nevěřím. O co, že se na podzim bude zachraňovat zase? A i kdyby se další „definitivní“ řešení eurokrize konalo až příští rok, jedno je jisté: S každou polovičatou přestavbou eurozóny roste pravděpodobnost jejího zániku. Proč? Ze dvou důvodů.

Zaprvé, dosud žádný zákrok, ani Evropský stabilizační mechanismus (ESM), neřešil základní problém – zaostalost jihu unie. ESM jen potvrzuje chiméru „věčného“ deštníku a oslabuje zakrnělou vůli Jihoevropanů řešit své strukturální problémy.

Zadruhé, chudé země se budou dále zadlužovat a bohatší chudnout. Nevyhnutelně tak bude klesat ochota a schopnost severu financovat jih unie.

S určitostí nevíme jenom to, kdy bohatší Evropané shora nařízenou dobročinnost odepřou, a hlavně k čemu to povede. Brzy se to dozvíme a moc se na to netěším.

Jih proti Severu

Cílem evropské integrace bylo a je zaručit mír, svobodu a blahobyt, a vyloučit tak návrat nacionalistických běsů. Helmut Kohl považoval evropské sjednocení za „účinnou pojistku proti návratu neblahého šovinismu minulého století“.

Evropští státníci však pro tento cíl nedělají to, co by bylo věcně správné, nýbrž pouze to, co je politicky průchodné. Také měnová politika je jen polovičatým napravováním předchozích polovičatostí. Minulý týden se opět jen provizorně zalátala nová díra.

Evropské špičky zřejmě nechápou, že mohou eurozónu v její dnešní podobě zachovat pouze za cenu postupného politického rozvratu kontinentu. Zdá se, že jsou rozhodnuty udržet eurozónu i za cenu toho, že to vyvolá přesně ty nacionalistické nálady, kterým mělo evropské sjednocení jednou provždy zabránit.

Krátkozrakou politiku provádí zejména Francie. Paříž je ve hře o euro hlavním městem jižní Evropy, s jejíž pomocí trvale pouští žilou - na francouzský vkus – vždy příliš silnému Německu. To je riskantní a nezodpovědné.

Euro nebo sjednocení

Žebrat v Bruselu nechtěli ani Řekové, ani Irové. Za pár dní zažijí tuto potupu i Portugalci. A pak? Španělé? Belgičané? Situace průměrných občanů v těchto zemích se pod evropským deštníkem nezlepší. A nejen proto nebudou vděční těm, kteří dávají; pomoc totiž vždy dokazuje nadřazenost dárce a ponížení příjemce.

Je mi záhadou, proč zejména německá elita (posedlá špatným svědomím kvůli světovým válkám) nechápe, že způsob, jakým se chystá financovat jih kontinentu, probudí doma i v cizině nacionalistická strašidla z minulosti. Přítok peněz z Německa a s tím spojené (jakkoli měkké) podmínky budou obdarovanými vnímány jako projev germánské nadvlády a dárci jako nespravedlivé pouštění žilou. Jednoho dne Němci přestanou zavírat oči před tím, že jim vláda o euru lže a že je zbytek kontinentu vykořisťuje. A až začnou zvonit klíči oni, tak to bude slyšet všude.

Cenou za zachování eurozóny v její dnešní podobě je rozháraná Evropa – fatální echo z minulosti kontinentu.

Rozšířený text pro E15, převzato z blogu autora s jeho svolením

Autor je ředitel Mezinárodního institutu pro politiku a hospodářství, Hamburk