Zase nám prý bude o něco líp

"Tato dohoda je jasným vítězstvím pro ovzduší, spotřebitele, inovace i pracovní místa a je dalším významným krokem ke konkurenceschopné ekonomice s nízkými emisemi," zapěl oslavnou ódu irský ministr životního prostředí Phil Hogan na adresu dohody o dalším snížení automobilových emisí. O vokály se postarali ekologičtí aktivisté: "Pokud se politici zaměří na dlouhodobé přínosy automobilů s nižší spotřebou místo na krátkodobé zájmy některých automobilek, může to vést ke zlepšením pro řidiče, trh práce i ekonomiku EU."

Podle Evropské unie jsou automobily v Evropě stále nedostatečně ekologické a tím trpí ovzduší. Spotřebitelé jsou z toho jistě nešťastní, oblast dotovaných environmentalistických inovací trpí nedostatečným pochopením její důležitosti, ty smradlavý auta můžou za neúměrnou a ničím nezaslouženou nezaměstnanost a příliš vysoké emise drtí do kolen konkurenceschopné prostředí v oblasti ekonomiky. A proto se představitelé členských zemí Evropské unie (no do háje, který jelito tam bylo za nás?!) , Evropského parlamentu a Evropské komise v noci na úterý dohodli na kompromisu ohledně přísnějších pravidel pro automobilové emise oxidu uhličitého, která mají začít platit od roku 2020. 132 gramů na kilometr bylo zkrátka hodně a tak těch gramů bude povinně 95. Rozdíl ve výši 37 gramů pomůže napravit všechny výše jmenované neduhy našich životů a všem nám bude zase o něco lépe.

Nedalo mi to a cinknul jsem ovzduší, které slovy Phila Hogana ´jasně zvítězilo´. Zrovna bylo na cestě z Číny přes Indii do USA. Rozhovor byl krátký. Tedy on to vlastně žádný rozhovor nebyl, pouze jsem položil monologickou otázku, jak se jako jasný vítěz cítí. Na druhé straně se ozval hurónský smích, zřetelná slova o užitečných idiotech a pak už jen obsazovací tón po zaklapnutí telefonu. Zkusil jsem zavolat taky pár do dnešního dne nespokojeným spotřebitelům, tedy vlastníkům aut, kterých neúměrné emise oxidu uhličitého ničí naši planetu. Několik z nich vůbec netušilo, o čem je řeč, zatímco jiní mě poslali do háje, protože prý mají dost svých vlastních existenčních starostí o sebe a svou rodinu. Třetí telefonát jsem nasměroval na konkurenceschopnou ekonomiku. Bohužel jsem se dovolal jen do sekretariátu oddělení pro Evropu, kde mi sdělili, že tam konkurenceschopná ekonomika není, protože již před časem odletěla na cestu do Brazílie, Ruska, Indie, Číny a nejnověji také do Jižní Afriky. A hodlá tam prý setrvat, protože v Evropě jí hážou klacky pod nohy a nemá to zapotřebí.

Byl jsem velmi zklamán a z posledních sil jsem ještě vytočil číslo na environmentalistické inovace. Někdo sice zvedl telefon, v pozadí bylo slyšet bouchání šampaňského a zpěv Ode an die Freude, ale byl tak opilý z oslav toho unijního úspěchu, na základě kterého dostanou další miliardy eur z dotací, že nebyl schopen slova. Aspoň někdo má radost.

Inu, když mílovými kroky do řiti, tak jedině s Evropskou unií!