Ne, nebyl to pro stoupence Evropské unie lehký rok. Nahromaděné problémy (řecký bankrot, přetrvávající vysoká nezaměstnanost v jihoevropských zemích, reálná hrozba Brexitu, nadále se rozevírající ekonomické nůžky mezi severem a jihem eurozóny, všeobecně sílící odpor proti bruselské byrokracii atd.) záhy převrstvila největší politická krize Evropy za posledních několik desítek let. Na kontinent vtrhlo díky geniálnímu vynálezu jménem Schengen za vidinou německých sociálních dávek více než milion vesměs muslimských uprchlíků, z nichž mainstreamová média za přispění katolické církve několik měsíců vyráběla strádající rodiny s malými dětmi. Vydávat masu agresivních migrantů, složenou skoro ze čtyř pětin z mladých, dobře živených a oblečených muslimských mužů, za matky s dětmi prchající před válkou, vejde jednou do učebnic žurnalistiky jako jeden z největších mediálních podvodů historie.

Evropská unie dosud nevyřešila ani jeden významný problém. Naopak nové problémy soustavně produkuje. Nedalo se proto očekávat, že klíčoví evropští politici zareagují na migrační invazi s potřebnou rozhodností a budou hájit zájmy svých obyvatel a voličů. Ovšem politický bankrot, jehož jsme byli svědky, korunovaný posléze totálním otevřením bran a absurdní „Willkommenskultur“ ze strany Angely Merkelové, což vposledku nalezlo podporu napříč německým politickým spektrem, musel šokovat i notorické eurooptimisty, takže i z jejich řad zazněly zoufalé výkřiky o sebevraždě Evropy. Kapitulací elit před migrační pohromou se vyznačovala i poslední prosincová vrcholná schůzka EU, jež odložila formulaci konkrétních opatření k obraně schengenských hranic na první polovinu příštího roku. Nezměrná politická a morální bída liberálních elit se vtělila do pojmu „výzva“, politicko-korektního fíkového listu, jímž se pokusily zaretušovat migrační problém olbřímích rozměrů.

Poučné je v této souvislosti sledovat reakci kritičtějších přívrženců evropské integrace, kterou shrnul komentář Lidových novin z 19. prosince pod názvem Z Marsu. Jeho autor vyjadřuje s ohledem na okolnosti migrační vlny pochopení pro lhostejnost jedné poloviny Čechů vůči případnému rozpadu EU (a to nepočítá ty, pro které by to byl dar z nebes), přičemž zvoleným titulkem vlastně přitakává postoji odpůrců EU. Podle nich jsou totiž evropské elity dlouhodobě naprosto odtržené od voličů a bez ohledu na realitu slepě kráčejí evropeismem dlážděnou cestou ke stále užší integraci. Tady však shoda končí, protože podle LN by byl rozpad Evropské unie „největší promarněnou šancí, jakou kontinent zažil“, což by si prý měli nejvíce uvědomovat obyvatelé bývalých komunistických zemí.

Politiku je možné chápat jako sled promarněných šancí. Šancí, kdy se mělo něco (jiného) udělat nebo kdy se naopak mělo něco neudělat, např. nezavádět jednotnou evropskou měnu. Největší promarněná šance (západní) Evropy spadá pravděpodobně do šedesátých let 20. století, kdy se tehdejší Evropská hospodářská společenství v sestavě Francie, Německo, Itálie a Benelux mohla vydat cestou těsné politické a hospodářské spolupráce, event. integrace na území kryjícím se přibližně s někdejší říši Karla Velikého. Jedině toto mohl být za jistých okolností úspěšný integrační koncept, spojující země kulturně a historicky v Evropě nejbližší (problémem by ovšem byla jižní Itálie). Připojování dalších a dalších zemí k tomuto jádru bylo a je už jen ideologicky a mocensky podmíněným přilepováním nesourodých vrstev, které nemůže ve zkoušce času obstát.

Neexistuje žádný výrazný vztah občanů bývalých sovětských satelitů k evropským šancím či nadějím. Zabývat se z tohoto hlediska Evropou jako celkem je možné jen optikou Západoevropana, dědice dlouhé filosofické a myšlenkové tradice svobody a tolerance, v jejímž kontextu se nejpozději od osvícenství traktovala svůdná vize sjednoceného kontinentu, nesoucí ovšem od počátku silnou zátěž utopické linie evropského myšlení. Historicky hluboce založená skepse Středo- a Východoevropanů, posílená čtyřiceti lety života v komunistické totalitě, ponechává jen velmi málo prostoru k úvahám či snům o evropském sjednocování. Většina Čechů, Slováků, Maďarů, Poláků, Lotyšů a dalších nezápadních národů toužila po jediném: dobrat se života ve svobodném a pokud možno prosperujícím demokratickém kapitalismu, který jsme spatřovali ve státech sdružených v EHS. Namísto toho mají dnes mnozí z nás stále silnější pocit, že se ocitli v systému, jehož všudypřítomné plánování, normování a dirigismus připomínají někdejší RVHP a kde jsou malé státy a národy rukojmím velmocenské politiky Francie a Německa. Neboť jak jinak interpretovat např. výpalné 700 milionů korun, které Česká republika zaplatí Turecku kvůli katastrofálním chybám eurounijní politiky, na jejíž tvorbu nemá sebemenší vliv?

Zprávy, které v posledních letech přicházejí z Berlína, Paříže a Bruselu, nemohou než dál podlamovat ve středo-východní Evropě slábnoucí důvěru v „evropský projekt“. Neboť co si myslet o mnohahodinových jednáních v Bruselu, kdy se usínajícím národním delegátům předloží nad ránem k podpisu hlavní sporný bod celého jednání, a to nejlépe ve francouzštině? Co si myslet o pokrytectví Německa, které neustále kárá Středoevropany za nedostatek solidarity, a přitom v zásadních věcech (energetická politika, uprchlíci) staví své partnery před hotovou věc? Nebo o aroganci Francie, jejíž prezidenti dávají nepokrytě najevo, že od malých národů čekají jen dvě věci: mlčet a podepisovat? Co říci na nestoudnost Merkelové, která doma profesně likviduje nepohodlné lidi (vyhazov Thilo Sarrazina z představenstva Spolkové banky), pomáhá šířit zničující diktaturu politické korektnosti a feminismu, aby pak rozdávala lekce o demokracii a evropských hodnotách? Co si myslet o levičáckém pařeništi jménem evropský parlament, odkud se na nebohé Evropany, krize nekrize, uprchlíci neuprchlíci, bez ustání valí nové a stále zběsilejší útoky na zdravý rozum, svobodu a lidskou přirozenost?

Ovšem tou nejzásadnější informací, kterou letos obyvatelé střední a východní Evropy dostali, je tato: ona podle LN „největší šance kontinentu“ zplodila takové politické klima a tak zvrácený rozhodovací mechanismus, v němž je možné vnutit skupině zemí - proti vůli naprosté většiny jejich obyvatel - cizí národní element. Počet je tu podružný. Nelze si představit hrubší a brutálnější útok vůči národní společnosti v mírové době. Něco takového si vůči svým „spojencům“ nedovolil ani Sovětský svaz... Není vyloučeno, že právě tento diktát, jejž někteří ne zcela neprávem přirovnali k mnichovské dohodě, se stane pro EU jejím Rubikonem. Jen s tím rozdílem, že Caesar po překročení této severoitalské říčky svůj vabank vyhrál, zatímco šance EU na vítězství jsou nevelké.