Vstup České republiky do Evropské unie byl ve své době nevyhnutelným krokem, opačné řešení – jak potvrdily výsledky tehdejšího referenda – u nás nemělo dostatečnou podporu. Bylo a je však evidentní, že to byl krok vysoce problematický! Já jsem v referendu hlasoval proti.

Teď necítím potřebu hledat špatně měřitelná a špatně agregovatelná data o tom, jestli je netto efekt našeho členství v EU pozitivní či negativní. Jsou to data velmi měkká. O tom, v čem nám členství neprospělo, chybí data téměř úplně. Jak měřit „ztracené alternativní příležitosti“? O kolik snížit náš statisticky vykázaný HDP o hodiny zcela neproduktivní práce desetitisíců lidí vyvolané naším členstvím v EU? Co všechno odečíst od objemu evropských dotací? Jenom povinné kofinancování a naše platby do EU nebo i nesmyslnost lyžařských lanovek v místech bez svahu a sněhu, různé aquaparky a cyklostezky, atd.?

Zvolím jinou cestu. Pokusím se připomenout své názory na tyto věci publikované již před naším vstupem do EU.

Abych si nevymýšlel, vzal jsem si k ruce svou knihu „Evropa Václava Klause“[1] (datace mé předmluvy je 14. dubna 2004, tedy dva týdny před naším vstupem do EU). Kniha obsahuje 43 článků a projevů, které jsem napsal či přednesl za předcházejících 11 let. Ukazuje se, že všechno už bylo známo a řečeno.

V lednu 1993 jsem ve Frankfurtu řekl: „Evropa nebyla nikdy založena na panevropské jednotě, na velkém evropském státě, a nikdy jí neprospělo, když se ji někdo pokoušel, ať už pod jakoukoli ideologií sjednotit“ (str. 15). Velmi raně jsem odlišoval integraci a unifikaci (květen 1994, str. 17). Již v projevu před Parlamentním shromážděním Rady Evropy jsem mluvil o falešné ideologii evropeismu (leden 1995, str. 34). O snaze „prefabrikovat všechny Evropany ve speciální druh, který by mohl být nazván Homo europeus“ (str. 48) jsem mluvil na konferenci britské Konzervativní strany v Blackpoolu v říjnu 1995. Opakovaně jsem ostře kritizoval blížící se vznik eura (např. v rakouském Alpbachu v srpnu 1996, str. 63). Odmítal jsem euroskepticismus a kritizoval euronaivismus (v Bonnu, v březnu 1998, str. 82). V prosinci 1998 jsem na konferenci Mladých konzervativců v Praze asi prvně pronesl svůj výrok „nesmíme dopustit, abychom se v Evropě rozpustili jako kostka cukru v čaji“ (str. 84).

Důrazně jsem v říjnu 1999 ve Frankfurter Algemeine Zeitung trval na tom, že „do Evropské unie nevstupujeme proto, abychom mohli čerpat peníze ze strukturálních fondů. Chceme tam vstoupit proto, že máme sebevědomí spolurozhodovat o tom, co se v Evropě a v Evropské unii děje a jak bude dále postupovat integrační proces.“ O migraci jsem se prvně kriticky zmiňoval v dubnu 2000 (str. 109). Rozhodování zvnějšku, tedy z Bruselu, jsem popisoval jako „vpád cizího, jiného, nového do sféry, kterou pro nedostatek lepšího termínu označuji – vypůjčením si z psychologie – termínu intimní prostor“ (str. 129). Tuto přirozenou lidskou obavu z ohrožení intimního prostoru nikdo nesmí označovat za nacionalismus! Podobně jsem v říjnu 2000 v dramatické kampani kolem dánského referenda odmítal hrubé útoky na heslo „mysleme dánsky“ a tázal se: „Je to bohapustý nacionalismus? Nebo je to legitimní strach ze ztráty něčeho dlouhými staletími pracně budovaného?“ (str. 136).

Že se jedná o vážné věci, jsem se snažil naznačovat v roce 2001, kdy jsem blížící se uzavření smlouvy s EU diskutoval v článku nazvaném „Romantické flirtování, nebo blížící se manželská smlouva?“ V diskusi o „evropské ústavě“ jsem v září 2003 zdůrazňoval svou známou tezi „nenechme se okřikovat, že jsme proti Evropě. Jsme proti evropskému superstátu, ale strašně moc jsme pro rozumně integrovanou, svobodnou a produktivní Evropu.“ (str. 179).

Dnes se stalo módou používat pěknou Goodhartovu analogii o lidech, kteří jsou „somewheres“, a těch, kteří jsou „anywheres“. V prosinci 2003 jsem v MfD psal o „jisté kosmopolitně uvažující skupině“ (str. 80), která věří v možnost „expertního, neutrálně byrokratického uvažování a apolitické právnické racionality, což staví mezinárodní komunitu nad základní autoritu demokracie“ (str. 181).

V lednu 2004 jsem napsal, že „jednotná měna vytváří prostředí pro fiskální nezodpovědnost“ (str. 188) a citoval jsem jednoho z mála francouzských liberálů Anthony de Jasaye a jeho úžasně prorocký výrok o „fiskálním černém pasažérství“. Ve stejné chvíli jsem kritizoval evropskou „harmonizaci“ všeho možného i nemožného a označil to za „macdonaldizaci našeho kontinentu“ (str. 196).

Poslední článek 15 let staré knihy končil výzvou „udělejme vše pro to, abychom se v Evropské unii neztratili, aby unikátní tisícileté dílo našich předků nebylo rozmělněno a poztráceno“ (str. 209).

Toto dlouhé citování z mých veřejně publikovaných textů – které se mi i dnes zdají vysoce aktuální – chtělo připomenout zejména mladším generacím a také těm, kteří rychle zapomínají, že jsme o tom všem věděli a vážně to diskutovali. Kéž by taková diskuse byla možná i v dnešní politicky korektní, a proto nesvobodné době.

HN, 29.4.2019

[1] Knižní klub, Praha, 2004 (První vydání 2001).