V období napjatého a stále se zostřujícího střetu vládní moci a demonstrantů, kteří obsadili kyjevské náměstí, měla ukrajinská vláda rozhodnout, zda se stane součástí Ruskem organizované obchodní unie, či zda podepíše smlouvu s EU, podle které budou probíhat přístupové rozhovory a příprava Ukrajiny na vstup do EU.

Nabídka ze strany Ruska se zdála být pro Ukrajinu výhodnější, a ukrajinský prezident se proto rozhodl odmítnout podepsání smlouvy s EU. To byl pro proevropské síly impuls ke svržení ukrajinské vlády a prezidenta. K moci se dostaly především extrémně nacionalistické síly, které s využitím politické síly „Majdanu“ ovládly parlament a vytvořily tak zdání jakési legality pro nově ustavenou vládu. Uvádí se však, že zhruba 1/3 obyvatel Ukrajiny považuje toto převzetí moci za politický puč. Složení vlády a její první kroky (především jazykový zákon) vyvolaly v oblastech s převažující ruskojazyčnou menšinou (včetně Krymu) velké obavy, a legitimitu kyjevské vlády proto neuznávaly. Kdyby jim v té době nabídla kyjevská vláda federativní uspořádání země s vysokou mírou samostatnosti pro tyto regióny, snad, zdůrazňuji snad, by bylo možné zachovat územní celistvost Ukrajiny. K tomu bohužel nedošlo. Kyjevská vláda, posílená tím, že EU okamžitě bez výhrad uznala její legitimitu, se rozhodla řešit situaci silou a poslala proti svým nespokojeným občanům armádu. To byl začátek ukrajinského vojenského konfliktu.

V poslední době převládá mezi evropskými politiky názor, že ukrajinská krize nemá vojenské řešení. Ani rychlé vítězství vojenských sil bojujících na straně kyjevské vlády (nejde jen o armádu) nemůže zajistit vytvoření stabilní celistvé Ukrajiny. Počty mrtvých a probuzená vzájemná nenávist bojujících stran znemožňuje bezkonfliktní soužití v jedné zemi. Současné separatistické regiony by byly pro Ukrajinu stálým zdrojem nestability. Z tohoto pohledu je jediným reálným řešením poskytnout těmto oblastem samostatnost. Pro stabilitu a mírový rozvoj tohoto regiónu by bylo vhodné, aby Ukrajina zůstala neutrální bez přítomnosti jednotek NATO a umožnila Rusku přístup na Krym. Následně by mělo dojít k dohodě EU a Ruska o pomoci řešení ekonomických problémů Ukrajiny, včetně vzájemného obchodu. Na první pohled se zdá toto uspořádání příliš výhodné pro Rusko, ale není tomu tak. Jak ukázaly volby před „Majdanem“, proruské a proevropské politické preference byly v té době prakticky vyrovnané. Řešit krizi v zemi však nedokázalo ani jedno z těchto politických seskupení. Odchodem Krymu a osamostatněním separatistických oblastí ztrácí proruská část v politickém spektru svůj podíl a tím také výrazně klesá vliv Ruska na politiku Ukrajiny.

Politici EU a USA by mohli ukrajinský konflikt okamžitě zastavit. Mohli by dotlačit Porošenka, aby stáhl svoje armádní síly a umožnil separatistům odtržení od Ukrajiny. Nejsem si ale jistý, zda by to bylo v souladu s jejich politickými cíli. Místo toho uvalili na Rusko sankce za jeho podporu separatistům na jihu Ukrajiny a za anexi Krymu. Američané jsou dokonce ochotni dodat kyjevské vládě zbraně.

Od samého počátku zavedení sankcí vůči Rusku bylo zřejmé, že ve vztahu k řešení ukrajinské krize budou zcela neúčinné. Nelze předpokládat, že by západní politici byli tak naivní, aby uvěřili tomu, že Rusko pod tíhou těchto sankcí navrátí Krym Ukrajině nebo že přestane podporovat separatisty v ruskojazyčných oblastech Ukrajiny. Sankce samozřejmě oslabují ekonomiku Ruska, ale poškozují i ekonomiku zemí EU. Pro Američany je z geopolitického hlediska oslabování Ruska (ale i EU) výhodné, neboť posiluje hegemonii Spojených států ve světové politice. Pro vedoucí politickou garnituru EU jsou sankce (bez ohledu na to, jak občany poškozují) nástrojem pro upevňování jednoty členských zemí. V době, kdy se pod tlakem politické a ekonomické krize drolí jednota EU, je rozhodování o sankcích vždy provázeno sloganem „EU musí být jednotná“. Zkušenost z období studené války hovoří o tom, jak se ze strachu před agresí Varšavského paktu sjednotily západoevropské země, včetně odvěkých nepřátel Německa a Francie. Tento strach jsme po ukončení studené války přejmenovali na zásluhy evropského sjednocení na dlouholetém bezkonfliktním mírovém vývoji Evropy. Sankce proti Rusku spojované s válečným konfliktem na východě Ukrajiny zobrazují Rusko jako agresivního nepřítele, jehož se musíme obávat. Strach z Ruska by opět měl sehnat ovečky do stáda. To jsou jediné konkrétní funkce, které sankce plní.

Od počátku působení dua Mekelová-Sarkózy (dnes Merkelová-Hollande) se zcela jasně ukázalo, že Evropské unii v krizových situacích nevládne Evropská komise ani Evropský parlament, ale vrcholní představitelé Německa a Francie. Obě tyto země přišly po konci druhé světové války o své velmocenské postavení a EU jim má v globální politice tuto ztrátu nahradit. Těmto politikům nejde v první řadě o službu občanům, ale dávají přednost posilování EU na mezinárodní úrovni. Sem patří i expanze EU na Ukrajinu. Šlo zde především o střet zájmů EU a unie organizované Ruskem, kde Ukrajina měla mít významné postavení. Pro posílení svého vlivu vzbudila EU v občanech Ukrajiny falešné naděje, že s její pomocí se vyřeší společenské a ekonomické problémy země. Při pohledu na vnitřní problémy EU je zřejmé, že na účinnou pomoc Ukrajině nemá unie schopnosti, ani dostatečné finanční zdroje.

Je nejvyšší čas, aby si politici členských zemí EU uvědomili, že prioritním cílem evropské integrace nemůže být budování EU jako světové velmoci, ale kvalita života a bezpečnost občanů. Je čas, aby reálně posoudili situaci na Ukrajině a odmítli volání po jednotě sankcí, po jednotě podpory vojenského konfliktu a prosadili mírové řešení vycházející z reálné situace.