Při svých občasných návštěvách Paříže si někdy koupím noviny, abych věděl, co tam tak mají právě za starosti. Často při tom narazím na záležitosti, které by nás měly zajímat.Tentokrát se o to postarala bruselská dopisovatelka deníku Le Figaro Alexandrine Bouilhet svým rozborem stavu jednání o vstupu Turecka do EU (Les négociations entre l'Union européenne et la Turquie sont-elles un jeu de dupes? Le Figaro 24.-25. 6. 2006). Zde stručný výtah:

V současné době je podle ní na pořadu otázka Kypru, která je závažnější než genocida Arménů. Jde o to, zda jde o skutečné vyjednávání nebo o komedii. Tuto otázku si klade mnoho lidí na obou stranách, tím spíše, že definitivní rozhodnutí o členství Turecka v EU mají v ruce Francouzi, kteří mají referendem schválit všechna příští rozšíření Unie kromě Bulharska, Rumunska a Chorvatska. K pvrnímu vážnému testu dojde na podzim. Jestliže Ankara zase odmítne otevření svých přístavů pro lodě z "řeckého" Kypru, přeruší EU naráz jednání s Tureckem? Zdá se, že turecký ministerský předseda Erdogan je ochoten to riskovat. EU se připravuje na přerušení jednání aspoň v některých kapitolách (vnitřní trh, cla, doprava). Zkoumání ostatních kapitol by pokračovalo, což by Turecku ponechalo otevřené dveře. Podle jednoho bruselského experta se Unie technicky zařídí, aby "vlak zůstal na kolejích", ale politicky bude prý stále obtížnější jednání "prodat" veřejnému mínění. Arbitrem jednání je Evropská komise, která prý je nejvěrnějším spojencem Turecka, někdy až moc podle jednoho italského diplomata. Záležitosti Turecka jsou spravovány v Bruselu švédským nadšeným příznivcem Turecka, jehož šéfem je Brit Michael Leah, pro něhož je rozšíření nejlepší a nejmodernější politikou Unie, zárukou míru a prosperity na kontinentu. (Názor toho pána mi bohužel trochu připomíná způsob myšlení poddůstojníka, který eskortoval Švejka a jednoročáka Marka z Budějovic do Lince - J.T.)

Turecko může prý počítat s podporou Velké Británie, Švédska, Finska, Belgie, Itálie a všech (podtrhl J.T.) "nových" členů EU. (Možná vlád, podle mého názoru zcela jistě ne obyvatelstva - J.T.) Proti tomuto pevnému bloku je protiturecký tábor slabší a kolísavější. Podle Bruselu k němu patří Rakousko, Holandsko, Dánsko, Kypr a Francie po 29. květnu. Nicméně posice Francie je obojaká, rozdělená na presidenta nakloněného vstupu Turecka ze strategických důvodů a často skeptičtější ministerstvo zahraničí. Podle Jacquese Chiraca má vstoupit Turecko do Evropy, aby tato nezůstala "křesťanským klubem". Řada francouzských diplomatů se naopak domnívá, že členství Turecka by mohlo "překroutit" evropský projekt. Tato dvojakost francouzské politiky je často nečitelná pro veřejné mínění kromě expertů, kteří již dešifrovali francouzskou hru. Podle jednoho vyjednávače jsou za kulisami s Kypřany zajedno až do detailů. Vystupňují tlak až do maxima, ale jakmile se už přiblíží těsně k roztržce, postaví se na stranu Ankary. Kypr se rázem octne v isolaci, sám proti všem a má nebo musí ustoupit.To také vysvětluje, proč si Erdogan myslí, že může klidně podle libosti riskovat.

U toho "klubu" se musíme trochu zastavit. Chirac zde převzal názor tureckého poslance Ali Tekina, který v roce 2002 nazval Giscarda d'Estaing "křesťanským fundamentalistou. Myslí si, že EU je křesťanský klub", když Giscard prohlásil, že členství Turecka v EU by znamenalo konec Evropy. A pak, krátce před komentářem Alexandriny se objevil ve známém satirickém týdeníku Le Canard Enchaîné titulek "Chirac konečně v museu".Titulek obsahoval reálnou informaci, že Chirac otevřel nové museum pro neevropské umění na Quai de Branly. Mimo to ovšem také naznačuje postoj redakce k činnosti Chiraca jako presidenta. Postoj, který už ani není satirou a s kterým se může kdokoliv ztotožnit, ať je levicově nebo pravicově zaměřen.

Je na čase, aby si Evropský parlament pozval tu tureckou sekci z Bruselu k rozhovoru o metodách její práce a také, aby ji vytáhl energicky na veřejnou scénu. Je naprosto nepřijatelné, aby v EU někdo anonymně provozoval soukromou a nebezpečnou politiku bez jakékoliv kompetence a kontroly voleným orgánem. Ostatně je teď už jasné, že po porážce projektu ústavy měl pan Barroso vzít klobouk a s celou komisí odejít.

P.S. Doufám, že čtenářům neunikl článek Zuzany Černé Opravdu je Turecko blíž Evropě? v LN 21.června 2006.

29.06.2006