5.3.2021 | Svátek má Kazimír


EVROPA: Dvojitý triumf ruského vydírání

21.4.2009

Na konci roku 2007 vypršela desetiletá smlouva jménem Partnership and Cooperation Agreement, tedy česky Dohoda o partnerství a spolupráci mezi EU a Ruskem. Ve vzduchu visí jednání o smlouvě nové, ovšem toto bylo pozastaveno po ruské agresi v Gruzii, jakož i po jeho - vysokou cenou ropy podpořeným - chvástáním v létě roku 2008 ve věci "sfér vlivu" ve střední Evropě. Jednání ovšem ztěžuje skutečnost, že Rusko tahá za delší provaz.

Především středoevropské země jsou v tomto jednání v krajně nevýhodné pozici - smlouva musí projít, ovšem tak, aby nepoškodila zájmy regionu být součástí západního světa, neboť pokud se tak nestane, nastane mnohem horší alternativa. Pro Rusko je totiž pořád výhodnější - minimálně ze strategického hlediska - smlouvu nepodepisovat. Jistě, nová Dohoda o partnerství a spolupráci by Rusům mohla v evropském působišti značně usnadnit život; z ekonomického hlediska se jedná o jednoznačné pozitivum, a to pro obě strany. Vezmeme-li v úvahu ruský koncept "blízkého zahraničí" a jeho snahu znovuzískat vše, co drželo před rokem 1989, minimálně jako sféru vlivu, vyvstane skutečnost, že Rusové tu smlouvu tak docela nepotřebují.

Případným nepodepsáním smlouvy by totiž hrozila skutečnost, že by Rusko přestalo uznávat evropské komunitární právo a komunitární instituce a s jednotlivými členskými zeměmi by jednalo výhradně na bilaterální úrovni. Viděno optikou stalinské geopolitiky (dodnes v Rusku populární), která tvrdila, že je třeba mít podle možnosti co nejsilnější nárazníkové pásmo mezi samotným SSSR a Západem (+ východní Německo jako válečnou kořist) dostává tato možnost až hrozivé kontury. Rusku samozřejmě o ovládnutí a zotročení celé Evropy nejde - na to je Rusko příliš chytré, aby si dokázalo spočítat, že potřebuje vypadat na západoevropských trzích jako solidní dodavatel a partner. Rusko je ovšem ze své podstaty velmi paranoidní a bez onoho cordon sanitaire se cítí obklíčeno a zatlačeno ke zdi. Jinými slovy, ruskou podmínkou spokojené koexistence s bohatým Západem je nárazníkové pásmo mimo jiné ve střední Evropě - jehož obětí jsou ovšem čeští, slovenští, polští, maďarští, bulharští, rumunští, litevští, lotyšští, estonští a do jisté míry i finští občané. Naskýtá se otázka: Je západní Evropa a jsou tamní občané připraveni chápat středoevropský region jako "svůj", nebo ze strachu před ruským hněvem ustoupí a obětuje střední Evropu "míru pro naši dobu"?

Odpověď na tuto otázku je dodnes velmi nejednoznačná, avšak na rozdíl od jiných si nemyslím, že by byla důkazem nefunkčnosti a nesmyslnosti evropské integrace. Naopak, je viditelný jev, který dokazuje, že čím více je střední Evropa integrována do Západu, tím více ji Západ považuje za svou. Jediné, co je k tomu zapotřebí, je čas - mým odhadem tak 15-20 let. Chce to minimálně jednu celou generaci Západoevroapnů, která bude zvyklá na to, že středoevropské země k Západu patří - a minimálně jednu celou generaci Středoevropanů, kteří se se svou evropskou - a především západní - identitou ztotožní. Jsem přesvědčen, že vydrží-li stávající model po dalších 15-20 let, nebudeme se muset Ruska, nenastane-li opravdu velký problém typu druhé světové války, pranic bát. Z chování Ruska je evidentní, že si to uvědomuje, proto budou následující roky naprosto klíčové a Rusko se o různé zvraty pokoušet bude - realista by řekl, že už tak poslední dva až tři toky činí, ovšem otázka je, jak mu to půjde během globální recese.

Rusko tak v současné době drží v podobě konceptu nové smlouvy velmi silný klacek - nebude-li smlouva přijata, strategicky z toho těží Rusko. Bude-li dohodnuta tak, že se Rusku nebude líbit, Rusko ji odmítne - s takovým vydíráním se dá bojovat jen velmi těžko. Můžeme Rusko začít vydírat sami, ovšem náš vyděračský potenciál není zdaleka tak velký jako ten ruský. Můžeme znemožnit Rusům získání bezvízového styku v Schengenském prostoru, jakož i všemožně vetovat Nord Stream a South Stream - a snažit se prosazovat společnou energetickou politiku a v rámci ní například plynovod Nabucco. V této věci může silně pomoci i Lisabonská smlouva, která převádí agendu tzv. druhého a třetího pilíře EU, tedy společné zahraniční a bezpečnostní politiky a policejní a justiční spolupráce (Common Foreign and Security Policy a Justice and Home Affairs) pod komunitární právo, které známe dnes jako Evropské společenství řízené principem sui generis Evropskou komisí. V rámci tohoto přesunu pravomocí dochází k vytvoření klauzule solidarity - v Lisabonské smlouvě je zakotven článek prakticky opsaný z článku 5 Washingtonské smlouvy (smlouva o založení NATO, článek říkající, že útok na jednoho je útokem na všechny), konkrétně jde o článek 28A (Klausule solidarity) a 188R (Klausule vzájemné obrany) Lisabonské smlouvy. Bohužel, nemohu se zbavit pocitu, že za odporem k Lisabonské smlouvě je právě a především Rusko, které si vše výše napsané velmi dobře uvědomuje - a proto se tomu snaží zabránit.

Autor je redaktorem webu www.nekorektne.com



Tátové, už také můžete krmit. S HiPP BIO Combiotik® tekutou mléčnou výživou
Tátové, už také můžete krmit. S HiPP BIO Combiotik® tekutou mléčnou výživou

S tekutým pokračovacím mlékem HiPP BIO Combiotik® si nyní mohou maminky odpočinout, krmení miminka totiž zvládnou i tatínkové. Ideální je také na...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.