Prožíváme invazi, s kterou si mnozí nevědí rady. A zdá se, že někteří z těch mnohých si nevědí rady zcela záměrně. Tato invaze však není jen muslimským nájezdem na celou euro-atlantickou civilizaci, to by bylo příliš jednoduché.

Jedná se především o invazi marxistického myšlení do politických struktur národních států, do vedení nadnárodních společenství, do výchovy nastupujících generací počínaje předškoláky až po graduanty společensko-vědních a manažerských oborů, a konečně také o invazi postmarxismu do běžného života každého z nás.

Jak k tomu mohlo dojít? Vše probíhalo tichou a plíživou cestou tak, že dlouho bylo obtížné vůbec něco zaznamenat. V západních demokraciích po celé desítky let pracovali skrytí i otevření novomarxisté na vzkříšení fénixu nové globální, tentokrát etnicky motivované revoluce, z popela té staré a zkrachovalé proletářské. Nevím vlastně, proč se jim říká novomarxisté. Nového na nich není vůbec nic. Je to stále ten samý marxismus, který už jednou historicky propadl. Hybnou silou zmíněného oživování byli vedle starých přesvědčených levicových harcovníků zejména novodobí multikulturalisté, pracující ruku v ruce s feministkami, které do svého tábora nadšeně přibraly i všechny homo- a transsexuály.

V zemích, kde si lidé ještě živě pamatují několik desetiletí vlády komunismu, se jim zprvu nedařilo, ale po zhruba dvaceti letech soustředěného úsilí a za pomoci soustavného zneužívání liberálních principů demokracie se jim přece jen podařilo dostat až k nám. Použili k tomu původně úplně jinak myšlený projekt Evropské unie, kde si rafinovaně zajistili pod rouškou demokratických voleb nesestřelitelné pozice v unijním vedení. Exekutivně rozhodující Evropská komise totiž není volena, ale jmenována. A přednost mají zejména poslušní věrní těch, kteří jsou ve skutečnosti věrni Marxovu ďábelskému odkazu.

Konstrukt zdání demokracie je dokonalý, protože ono rozhodování vedoucích unijních struktur potvrzuje sněmovna europoslanců, v níž však rozhodují početně silné stranické frakce velkých národů, jejichž politické vedení je, díky dlouholeté cílevědomé snaze, již dávno překolejeno na stranu multikulturalistů a dalších postmarxistických proudů. Jako příklad může posloužit především Německo a Francie. Tato pozvolná změna jim ale vyšla i v mnoha menších, zejména skandinávských zemích, které si od konce poslední světové války žily tak slušně, že díky svému blahobytu začalo jejich obyvatelstvo ztrácet ostražitost a zároveň i pud sebezáchovy.

Z tohoto hlediska nejsou pravým původcem náhlého islámského nájezdu na celou„bílou“ civilizaci pouze sami ortodoxní islamisté. Ti jenom v rámci svého těžko reformovatelného středověkého politicko-náboženského systému využili dějinné příležitosti, kterou jim noví globálními revolucionáři nabídli doslova na stříbrném podnosu.

Je historicky doloženo, že Vladimír Iljič Lenin o této možnosti uvažoval, ale nakonec se patně zalekl muslimského náboženského fanatismu a rozhodl se potlačovat všechna náboženství stejnou měrou. K vítězství proletariátu mělo dojít bez ohledu na přežívající náboženské tradice. Naplánoval vznik komunistické společnosti a vytvoření „nového člověka“, jenže ouha. Nový člověk se stal záhy nesvobodným polootrokem ovládaným jedinou partají vyvolených, kteří se pasovali na tzv. předvoj dělnické třídy. Lenin sice nebyl historicky prvním sociálním inženýrem, ale díky množství utrpení, které způsobil, si budou jeho monstrózní pokus některé národy ještě dlouho pamatovat. Jeho zhmotnělá vize komunismu pak celých sedmdesát pět let zvolna korodovala, až nakonec úplně selhala. Svět se totiž vyvíjel po svém a úplně jinak, než jak si to představoval.

Marx nezplodil jen Lenina, jehož produktem se stal Stalin. Druhým marxistou byl mladý Benito Mussolini, který pak inspiroval Hitlera. Po světové válce přišli na scénu Mao Ce-tung, Kim Ir-sen, Fidel Castro a další. Všichni tito marxisté byli bezohlednými diktátoy a zároveň sociálními inženýry, jejichž experimenty stály naši planetu příšerná množství lidských životů. Historici se dodnes nemohou pořádně dopočítat plného počtu obětí.

Lidstvo se přece jen poučilo. Urychlila se transformace diluviálního kapitalismu k systému, který má čím dál větší sociální ohledy ke své, dle Marxe nelidsky vykořisťované, pracovní síle. Po peripetiích dvou světových válek, které se staly zbytečnými světovými jatkami, se konečně ukázalo, že nejhumánnější cestou rozvoje této planety je návrat k historicky mnohokrát vyzkoušené demokracii.

Marxův neblahý odkaz zde však zůstal. Odkaz, který staví na nejhorších lidských vlastnostech. Na závisti, na nenávisti, kterou komunisté nazvali třídní a povýšili ji na normu mezilidských vztahů. Systém, který ospravedlňoval nejenom politické vraždy a udávání, ale třeba i otcovraždu či bratrovraždu. Jak humánní ve jménu jejich třídního boje. Vy jste asi nečetli příběh Pavlíka Morozova. Já ano. Měl jsem to jako povinnou školní četbu. Vřele doporučuji.

Tento odpudivý Marxův odkaz přežívá i dnes na mnoha úrovních. Přežívá zejména mezi lidmi s přirozeným sociálním cítěním. Stále ovlivňuje některé intelektuály a zasahuje i nevyspělou mládež, která ráda hledá východiska ve zkratkovitých revolucionářských řešeních. A nezáleží na tom, jde-li o nadaného studenta, nebo málo vzdělanou aktivistku různých neziskovek.

Je třeba zdůraznit, že právě tento zhoubný Marxův odkaz odstartoval záplavu muslimských imigrantů ve chvíli, kdy si jeho pohrobci v Bruselu mysleli, že mají konečně Evropskou unii pevně v rukou. Plán museli mít hotový už roku 2009, kdy vehementně usilovali o schválení nové unijní smlouvy, zvané Lisabonská.

Toho roku se v České televizi objevila kreslený klip, něco jako reklama či upoutávka, mající za úkol zpracovat veřejné mínění ve prospěch podpisu této smlouvy. Uváděla jej tehdejší europoslankyně Zuzana Roithová. Byl tam namalován jakýsi průměrný Čech, ke kterému z EU přijede velká krabice, z níž vyskáčou nahnědlí panáčci a začnou po něm okamžitě střílet. Islámští teroristé? Text i Roithová pak sdělí (parafrázuji): „Buďte pro EU a nenechte se strašit!!!“ Přirozeně, v roce 2009 vůbec nikdo z běžného publika netušil, co všechno se v Evropě může ještě přihodit. Tehdy to bylo jasné snad jen prezidentovi Václavu Klausovi.

Kruh se nám pomalu uzavírá. Jediné, co mně ve scénáři tohoto nového marxistického pokusu o likvidaci naší tisíce let staré židovsko-křesťanské kultury není zcela jasné, je pozice Ruska v celém procesu. Zde visí ve vzduchu řada otazníků, na které se těžko hledá věrohodná odpověď. Bylo by to jistě na další obsáhlé téma. Jeden otazník si však nemohu odpustit, vrací se mi do hlavy až příliš často: Je polovina hrdlořezů v žoldu tzv. Islámského státu opravdu čečenského původu? Spěte klidně, zatím mohou být nanejvýš jen vedle v Německu. Jak zpíval Karel Kryl ve své „Martině“: Je to jenom dvě stě kilometrů, nebo ještě blíže...