Pronikání Germánů na východ trvá s krátkými přestávkami téměř 1500 let, od té doby, co v rámci stěhování národů přišli Slované do uvolněných krajin ve střední a jižní Evropě. Známý historik Dušan Třeštík datuje příchod prvních slovanských kmenů na území dnešní Moravy a Čech rokem 530. Podle mého názoru je to pravdivý termín (samozřejmě s tolerancí plus mínus pár let), protože je v relaci s historickými záznamy kronikářů (např. Fredegarova kronika, Fuldské letopisy), archeologickými nálezy, moderními diagnostickými metodami a neodporuje ani názorům jiných renomovaných historiků zejména v cizině.

Naši předkové se s touto politikou německých císařů (Ostkolonisation) a jejich pokračovatelů (Hitler) potýkali celá staletí a vzdejme jim hold, že se s ní vyrovnat uměli. Často za cenu mnohých ústupků (kníže sv. Václav), válek a smírů (kníže Boleslav I., husité), těžkých ztrát (2. světová válka, Lidice), ohrožení národní identity (doba temna, Protektorát Čechy a Morava) i národním vzepětím (národní obrození, vznik ČSR, atentát na Heydricha). Je nepochybné, že tyto historické negativní i pozitivní zkušenosti přenášené z generací na generace se nemohly v naší národní povaze neodrazit.

My, Češi, Moravané a Slezané, jsme si tedy své „místo na slunci“ uhájit dokázali. Ne tak naši pokrevní bratři polabští, pobaltští, posálští a bavorští Slované. Ti následkem své nesvornosti, nepřizpůsobivosti a někdy i rezignace tlaku Svaté říše římské národa německého podlehli. Zůstala po nich nepatrná poslední enkláva v Dolní a Horní Lužici, před nimi koncem 18. století ze svých sídlech v Lineburských vřesovištích (Wendland) zmizeli předposlední Dřevané. Na památku po sobě zanechali tisíce místních názvů v celém dnešním středním, východním a severním Německu. Např. Schwerin (Zvěřín), Berlín, Dresden (Drozďany), Lipsko, Bamberg (Babí vrch), Wustrov (Ostrov), rovněž stovky míst s názvy odvozených od Wende a Winde (Slovan). A v neposlední řadě i pár kapek slovanské krve kolující v tělech téměř poloviny současných Němců. I zmíněné torzo Lužických Srbů (spíše bychom ale měli říkat Lužané či Lužici) je nadále deklasováno přesídlováním z jejich historických sídel kvůli těžbě uhlí v Sasku a Braniborech. Kancléřka Angela Merkelová totiž v rámci mesiášské fixní ideje o záchraně planety a poblázněná ideologií klimaalarmismu opouští moderní a čistou jadernou energetiku (Atomausstieg), iracionálně se vrhá zpátky k uhelným elektrárnám a zbožšťuje neefektivní větrníky a slunečníky.

Nějaký čas po dramatických politických změnách v Evropě na přelomu let 1989/90 se zdálo, že s pronikáním na východ bude už klid. Není a podle všeho ani nikdy nebude, byť se současným uspořádáním v Evropě tehdejší Sovětský svaz jako vítěz druhé světové války velkoryse souhlasil, ač nemusel. Zaniklá Svatá říše římská v mezidobí transformovaná do Evropské unie pod vedením dnešních západních (Francouzi) a východních (Němci) Franků a Anglosasů ve své dobyvačné ideologii a politice pokračuje. Dnes má zálusk na Ukrajinu. Ale zde narazila kosa na kámen. Ukrajina nejsou Čechy - Böhmen - za časů svatého Václava, ani se nepíše rok 1938. Ukrajina totiž podle Jaltské konference z února roku 1945 (Roosevelt, Stalin a Churchil) a podle výsledků druhé světové války patří dnešnímu Rusku.

Nacistické symboly na vojenských uniformách hrdlořezů surově vraždících nevinné občany na východě Ukrajiny však mnohým lidem ve střední a západní Evropě krok za krokem otevírají oči. Vnímavým pozorovatelům se také protiví zjevně nemravná falešná politika dvojího metru. Zatímco v západní Evropě se volání nejrůznějších národů a etnik po právu na sebeurčení řeší striktně demokraticky, na Ukrajině účel světí prostředky. Tím pádem vraždění občanů a ničení jejich obydlí a měst kvůli tomu, že uplatňují jedno z nezadatelných lidských práv, je nejen tolerováno, ale dokonce i podporováno. Je všem lidem do očí bijícím paradoxem, že např. Angličané za snahy Skotů o větší autonomii či samostatnost nikdy nebombardovali Edinburgh, Glasgow ani Aberdeen a o této otázce se řádně koná demokratické referendum, tak na druhé straně legitimní požadavky ukrajinských občanů ruské národnosti na autonomii jsou považovány za nehoráznou drzost a bombardování Doněcku, Luhansku, Slavjansku je nejen přecházeno mlčením, ale dodávkami dalších zbraní k pokračování vyvražďování nevinného civilního obyvatelstva dokonce povzbuzováno. To samé o příznačném dvojím metru platí o Španělech a Kataláncích, o Vlámech a Valonech, o Němcích a Bavorech, o Dánech a Grónsku atd.

Cožpak Češi vraždili bratry Slováky a zakázali slovenštinu za to, že na konci 60. let žádali federativní upořádání Československa? Češi přeci také nebombardovali Bratislavu, Košice nebo Banskou Bystrici za „trest“, že naši nejbližší přátelé Slováci před 24 lety požadovali národní suverenitu! Naopak jako rovnoprávní partneři si sedli ke kulatému stolu a otevřeně jednali, až kompromis přijatelný pro obě strany nalezli. Tato ryzí a všem srozumitelná demokratická pravidla však pro občanskou válku na Ukrajině účelově neplatí.

Po přírodních surovinách, levné otrocké práci a nejspíš i po novém Lebensraumu (životní prostor) lační novodobí pokračovatelé politiky Drang nach Osten jsou schopni zavléci svět do fatálního válečného konfliktu. Myslím, že by se všichni ti zbraněmi řinčící Rasmussenové, přitvrzovači sankcí, pravdoláskaři, kulturní fronta a další měli zklidnit a uvědomit si historické, vojenské, morální a další reálie. Bylo by bláhové doufat, že se Rusko někdy Ukrajiny vzdá. Buďme si též jisti, že druhé chyby se už nedopustí. Dráždění „ruského medvěda“ není politika směřující k míru a bezpečnosti v Evropě. Nechci mít na svých rukou, ani obrazně krev bezbranných ukrajinských žen a dětí.