Rozštěpení eurozóny je politicky lákavé. O ekonomických dopadech jeho propagátoři ale raději mlčí

Německo znovu zavede starou dobrou marku, na pomoc krachujícímu Jihu ji ale nepošle. Němčina bude pro cizince povinná a solárníci přijdou o tučné dotace. Profesionální politiky nahradí angažovaní občané a místo daňových poplatníků zaplatí dluhy manažeři bank a hedgeových fondů, kteří dobré německé bydlo prohospodařili.

Zhruba to slibuje německá strana Alternativa pro Německo, jejíž ustavující sněm se tuto neděli bude konat v Berlíně.

Partaj, která ještě ani papírově nevznikla, si nevede špatně. Nasbírala více než 5000 registrovaných příznivců a na Facebooku má 14 tisíc zvednutých palců. A chlubí se prvními přeběhlíky: třeba stuttgartským radním Ronaldem Geigerem, který dal vale své domovské FDP.

Další liberál, Alexander Dilger, k alternativcům přešel z pozice šéfa výboru pro vědu a inovace zemské vlády Severního Porýní-Vestfálska. Alternativa věří, že se v podzimních volbách dostane do Bundestagu a bude přímo ovlivňovat dění v zemi. Což ovšem neznamená, že by kvůli tomu musela vymýšlet kdovíjaký uspořádaný soubor myšlenek. "Neponeseme vládní zodpovědnost, a proto ani není nutné zaměřovat se na podrobný program," říká Bernd Lucke, profesor makroekonomie na hamburské univerzitě, který alternativce vede.

Tomu, že Alternativa slibuje prolomení tabu nedotknutelnosti eura coby společné měny a bojuje proti "zkostnatělým" stranám, jež se vzdálily obyčejným Němcům, výčet jmen jejího předsednictva neodpovídá. Z třinácti členů jsou jen dvě ženy a průměrný věk vedení je kolem padesátky. I mezi sympatizanty nalezneme spíše zasloužilé kmety německého průmyslu a vědy než mladou a rozzlobenou generaci. Alternativce podporuje například Hans-Olaf Henkel, někdejší prezident Spolkového svazu německého průmyslu (BDI). Mimo jiné muž, který Václava Klause označil za "jednoho z nejprozíravějších politiků Evropy".

Hlásí se nordo. Nebo neuro?

Henkel je také spoluautorem řízeného rozpadu eurozóny. Severské země, kam kromě Německa počítá také Nizozemsko, Belgii, Lucembursko, Rakousko a Finsko (a výhledově třeba i Česko), by zavedly vlastní zdravou a tvrdou měnu. V úvahu by připadaly různé názvy – evropská marka, eurotolar, nordo, neuro. Jih by zůstal u postupně devalvujícího "chudého eura". To by oproti svému tvrdšímu konkurentovi ze severu mohlo za rok ztratit až třetinu své hodnoty.

Německé snění o tvrdé měně je však ve srovnání s Rakouskem tentokrát v roli chudého příbuzného. Zatímco Alternativa pro svůj plán "euromarky" sbírá desetieurové měsíční příspěvky na provoz, rakousko-kanadský podnikatel Frank Stronach propagaci myšlenky rozpadu eurozóny financuje ze svého. A rozhodně se nedrží při zdi. Svému Teamu Stronach pro Rakousko za posledních pět měsíců naposílal 8,7 milionu eur. Zakladatel nadnárodního koncernu Magna chce koncem dubna zabodovat ve volbách do zemských parlamentů v Tyrolsku a o týden později v Salcbursku.

V Dolních Rakousích a Korutanech má už ostatně své dva zemské ministry. Nehledě na Národní radu, kde se opírá o sedm poslaneckých přeběhlíků, většinou z řad Svazu pro svobodu Rakouska, strany založené před osmi lety populistou Jörgem Haiderem.

Osmdesátiletý Stronach, někdejší šéf rakouské Bundesligy a majitel fotbalové akademie, si založil i sociologický institut nesoucí jeho jméno, který má návrat k šilinku či zavedení severské euromarky propagovat. Stronachův institut spolupracuje se třemi rakouskými univerzitami. Ovšem výhradně na tématech, která nejsou příliš kontroverzní – třeba na reformě volebního nebo daňového systému. K ekonomickým dopadům zavedení severského eura a odtržení jižních zemí eurozóny institut žádnou studii nevydal. Možná je v tom i záměr. Podobné výzkumy totiž naznačují, že "nordo" sice může být politicky lákavé, Němcům ani Rakušanům by ale prosperitu rozhodně nepřineslo.

Dirk Meyer, propagátor severského eura a profesor ekonomie na Univerzitě Helmuta Schmidta v Hamburku, počítá s tím, že vyhazov Itálie, Řecka, Portugalska, Španělska a Kypru z euroklubu by Němce přišel na 250 až 340 miliard eur. "Jedná se o jednorázové náklady, které by vytvořily příležitost pro nový začátek," argumentuje Meyer. Vzhledem k tomu, že další udržování předlužených potížistů jižní větve EU v euroklubu přijde podle Meyerových propočtů na 80 miliard eur ročně, návratnost "investice" do rozložení eurozóny jsou čtyři roky. Peníze tak budou doma dvakrát rychleji, než kdyby je Němci investovali například do tepelného čerpadla.

Příliš bohatý Sever

Loňská studie vídeňského Institutu pro vyšší studia (IHS) ale ukazuje, že jednorázová platba se může protáhnout i na několik let. A odchod Jižanů spojený se zavedením jednotné severské měny by neznamenal jen náklady v podobě abstraktního procenta z HDP, ale zahýbal by i makroekonomickými veličinami, které cítí každá domácnost. Dobře to lze modelovat právě na příkladu malé a otevřené ekonomiky, jakou je Rakousko.

Po rozpůlení eurozóny by nejenže jižanská měna oslabila, ale ta tvrdá, severská by naopak posílila. A právě to by mělo v exportně orientovaných zemích jako Německo a Rakousko devastující účinky. Podniky by přišly o svá odbytiště v jižní, ale i východní Evropě. I pro Čechy, kteří jsou věrnými kupci německých a rakouských výrobků, by dovoz zboží za "nordo" byl drahý.

"Propad exportu by byl šokový a do roku 2016 by dosáhl 15 procent oproti základnímu scénáři," varuje studie IHS. Méně vývozu by znamenalo i méně investic a nakonec vyšší nezaměstnanost. "Během čtyř let by počet nezaměstnaných vzrostl o 118 tisíc lidí," konstatuje prognóza IHS. Rakouský účet za odtržení jižních zemí eurozóny by se tak nepříjemně prodražil a Rakušané by rázem měli hlouběji do kapsy: soukromá spotřeba by klesla o tři procenta.

Z bláta do louže

K podobně chmurné vizi loni došel také britský think tank Oxford Economics. Podle něj by odliv kapitálu z odtrženého Jihu v kombinaci s nejistotou a odpisy pohledávek na jihu Evropy zavedl Seveřany do krize srovnatelné s recesí z let 2008 až 2009. Jen s tím, že by tentokrát trvala mnohem déle. Do největšího propadu by se dostala turistika, stavebnictví a finanční služby. Metropole Severu by se pak musely smířit s tím, že život v nich bude chudší než za staré dobré eurozóny. Londýn nebo Mnichov by oproti scénáři zachování eurozóny zchudl na HDP zhruba o pět procent, mimochodem stejně jako Praha.

Taková čísla se pochopitelně nehodí ani Alternativě, ani Stronachovi. Zastánci zavedení národních měn (nebo zdravého eura) mají pravdu v tom, že žádný model nedokáže odhadnout, jak se vydržování Jihu v eurozóně ještě prodraží. Na druhou stranu to pořád není důvod, abychom přechodu z bláta do louže říkali alternativa s velkým a.

Týdeník EURO 15/2013, 8.4.2013