Anonymní muž vzal malého psa a třikrát s ním praštil o zem. Poloomráčeného ho pověsil za zadní a začal stahovat z kůže. Když se dostal na krk, probral se srsti zbavený nejlepší přítel člověka k životu, aby pak v agonii pohozen na zemi dodýchával.
Pokud vás vylíčená scéna šokuje, věřte, že slova ani zpoloviny nevylíčí hrůzu, která se valí z videozáznamu na internetových stránkách Human Society International. Jaká pak musí být skutečnost! A ona to je skutečnost: především v Číně se psík mývalovitý, ale i pes či kočka domácí (ať už toulaví nebo ukradení) chovají a utrácejí nelidskými způsoby po statisících, aby jejich kůže cestovala v podobě kožichů či hraček do světa - i do evropské sedmadvacítky. V roce 2005 Čína do unie vyvezla na 1300 tun vydělané kůže a přes dva tisíce tun výrobků z kožešin - oproti roku 1998 je to nárůst o 150 procent.
Neexistují žádné údaje, kolik z tohoto množství představuje kůže psů a koček, ale namátkové kontroly prokázaly, že na evropský trh se dostávají ve velkém, a to i jako náhražky. S tím souvisí i klamání zákazníka a nekalá konkurence. Je bizarní, jak se klamání zákazníka oproti minulosti obrátilo: kupuje-li si umělý kožich, může dostat pravou kůži. A naopak, nese-li si Evropan domů akrylovou hračku v podobě domácího mazlíčka, není vyloučeno, že jeho srst ještě před pár měsíci hřála živou kočku. Možná chovanou v krutých podmínkách, možná ukradenou na ulici, možná utracenou tak, jak jsem vylíčila v úvodu.

Evropa zaspala dobu

Evropský parlament se tomu snaží zabránit už od roku 2003. Komise se rozhoupala až poté, kdy tisíce dopisů zavalily stůl komisaře pro ochranu spotřebitele. Evropané jsou zděšeni představou, že by si nevědomky mohli pořídit věc vyrobenou z kůže svých společníků a kamarádů. Podle mého soudu Evropská unie zaspala dobu - zákaz dovozu a vývozů psích a kočičích kůží platí ve Spojených státech od roku 1999, v Austrálii od roku 2004.
Liberální ekonomové omezení obchodu odmítají. Proti však stojí vážný argument, že EU může a má okamžitě zakázat dovoz ze třetích zemí takového zboží, jehož obchod je v každém státě unie regulován jinak. Omezuje se tím totiž fungování vnitřního trhu, výrobky se na vnitřní trh stejně dostanou přes členské země, které zákaz nemají. Právě taková situace nastala, když v 15 z 27 zemí EU je zakázán či omezen obchod a výroba kočičích a psích kůží (Evropská komise ale preferuje regulaci na národních úrovních i v případě zákazu výrobku z tuleňů, který některé evropské země zavedly kvůli krutému způsobu zabíjení tuleních mláďat a jejich stahování zaživa). Česká republika obchod s psími a kočičími kůžemi nezakázala. Snad i proto se stala terčem obviňování ze strany významných osobností showbussinesu. Podle Heather Mills-McCartneyové se v Česku kradou kočky na ulicích a zaživa se stahují z kůže. Státní veterinární správa uvádí, že domácí výrobu kožešinového pásu z kočky vyloučit nelze… Nicméně i ČR se postavila proti prodeji napodobenin zvířat, hraček či bižuterie z kůže či srsti psů a koček.

Zákaz omezí krvavý trh

Pevně věřím, že zákaz zmenší krvavý trh s kožešinou a statisíce zvířat budou ušetřeny. Důležitá je pro mne i naděje, že se tak omezí podvádění spotřebitelů.
Pomineme-li, že Čína nedodržuje ani vzdáleně evropské standardy chovu zvířat, jejich porážky a exportu výrobků, je ve hře i zdraví člověka. Navíc kočičí a psí kůže jsou levnější než jiné typy kožešin, což vede ke klamavému označování a tajení původu výrobku.
Zaživa stažený pes mi připomněl esej Václava Bělohradského: v laboratoři kdesi v Itálii se na psech prováděly pokusy až poté, co jim vědci vyndali hlasivky - aby je vytí nerušilo či netrápilo. Psík mývalovitý neštěká od přírody. Představa jeho němého utrpení mne děsí víc než pes Baskervillský. A není na to sám: na jeden kožich je prý potřeba až dvanáct psů nebo dvojnásobný počet koček.

HN, 23.4.2007

Autorka je poslankyní Evropského parlamentu za KDU-ČSL