Rasismus nebo falešná tolerance?

O silvestrovské noci se před nádražím v Kolíně nad Rýnem odehrávaly scény jak z hororu: mladí muži, podle výpovědi svědků jich byla až tisícovka a byli „arabského vzezření“, se ve skupinách vrhali na jednotlivé ženy, které masivně sexuálně obtěžovali a okrádali o peníze a mobily.

Policisté to pořádně zaregistrovali až po půlnoci, kdy se jim začaly hlásit šokované oběti. Je jich ke stovce. Zadržených útočníků není ani tucet. Policie mluví o „zcela nové dimensi násilí“.

Poslankyně za CDU Kristina Schröderová, donedávna spolková ministryně pro rodinu, napsala následně na twitter, že je nezbytné začít diskusi „o normách mužnosti v muslimské kultuře, legitimujících násilí“. Schytala to. Kritici jí předhazují, že šíří strach z muslimských uprchlíků, protože je všechny hází do jednoho pytle.

Ze stejného důvodu je zdrženlivá i německá policie, která odmítá potvrdit, že by útočníci byli muslimové. Důvod je zřejmý: nemůže to dokázat, protože jich zadržela jen hrstku a i kdyby zjistila jejich původ, neznamená to automaticky, že to musejí být muslimové.

Přesto má Kristina Schröderová pravdu. Nejde totiž jen o současnou uprchlickou vlnu. Už před ní byl podíl muslimů na obyvatelstvu Německa kolem pěti procent a ačkoliv se mnozí z nich integrovali, značná část to odmítala a stavěla se do role obětí.

V roce 2012 vydalo spolkové ministerstvo vnitra studii o životní filosofii mladých muslimů, vycházející z dotazování mezi necelou tisícovkou mladých mužů migračního pozadí a z analýz skoro sedmi stovek televizních dokumentů a zpráv.

Výsledky byly zdrcující: z mladých muslimů v Německu se chtěl integrovat jen každý druhý. 48 procent jich německou společnost, de facto tedy západní demokracii, jasně odmítlo.

Důvody tkví jistě i v sociálním vyloučení. Ale ve srovnání s relativně hladkou integrací přistěhovalců z jiných kultur, například z Vietnamu nebo z Číny, je zřejmé, že problémy muslimů s přizpůsobením se demokratickým poměrům a z toho plynoucí sklon s segregaci od většinové společnosti mají kořeny v koránu.

Jeho principy netolerují jiná náboženství ani názorovou pluralitu, zabetonovávají nerovnoprávné postavení žen, upevňují pocit nadřazenosti.

V době, kdy do Evropy proudí muslimové po statisících, je životně důležité nepřenechávat toto téma extremistům. Je třeba o tom mluvit v médiích i v parlamentech. V oblasti lidských práv je nezbytné vytýčit hranice a zadat jasná pravidla, platná pro celou Evropskou unii.

Jak to formuluje Kristina Schröder, má-li se integrace muslimských uprchlíků v Evropě zdařit, není možné poskytovat jim cosi jako „kulturní rabat“ s tím, že mají vzhledem ke svým tradicím údajně snížený práh citlivosti pro západní koncept lidských práv.

Že tomu tak není, ví konec konců z vlastní zkušenosti každý, kdo se u nás narodil ještě za komunismu. V režimu, který se při svém potlačování lidských práv navenek zaštiťoval jejich defnicí jako údajných práv kolektivních a nikoli individuálních. Přesto byla touha po životě ve svobodě tenkrát motivem většiny emigrantů z Československa.

U řady muslimů, kteří dnes utíkají před válkou a totalitou, tomu nebude jinak. Veřejná diskuse o slučitelnosti muslimských tradic s demokracií je tedy nepochybně i v jejich zájmu. Pro Evropu je ale důležitá přímo životně.