V předvečer výročí převzetí moc komunisty se konalo na Újezdě každoroční vzpomínkové shromáždění k uctění obětí komunismu. Jedním z řečníků – dle mého názoru nejlepším – byl profesor Jan Sokol. Mimo jiné řekl, že máme tendenci čekat nebezpečí z onoho směru, odkud přišlo posledně. Právě odtud ale s největší pravděpodobností nepřijde. Není to myšlenka nová, ale je stále aktuální.

Nezřídka slyším z nejrůznějších směrů, že nás ohrožuje "nová totalita", případně "nová normalizace" nebo přinejmenším "změna režimu". Bohužel, silná slova v tomto případě spíše otupují.

Přesto jsem přesvědčen, že Evropě skutečně ztráta svobody hrozí. A určitý druh "nové totality" nastupuje, aniž je tomu věnována patřičná pozornost.

Mám na mysli odebírání dětí rodičům. Nepíšu zatím o České republice. Ne že by se u nás občas nestalo, že příliš horlivá sociální pracovnice odebere dítě z rodiny bez vážnějšího důvodu. Domnívám se ale, že naše zákony jsou nastaveny vcelku dobře, a nemyslím si, že by v nich byla nějaká zásadní systémová chyba. Pokud jde o skutečně křiklavý případ, příslušná sociální pracovnice to zpravidla schytá přinejmenším v médiích a v některých případech i u soudu.

Přesto je třeba být ve střehu. Ve státech, které jsou nám dávány za vzor, tedy zejména ve státech skandinávských, dochází k odebírání dětí takřka "jak na běžícím pásu". I v pětimilionovém Norsku se jedná každoročně o tisíce případů. Stejně alarmující je situace ve Velké Británii nebo Finsku. Důvodem odebrání dětí může být pouhý pohlavek, ale dokonce i bizarnější věci. Četl jsem zprávu o odebrání dítěte z indické rodiny (žijící v Norsku) pod záminkou, že pult na přebalování novorozence je příliš nízký (soud naštěstí děti rodičům vrátil). I u nás byly medializovány případy odebrání dětí romských imigrantů z Česka či Slovenska do Velké Británie. 14. ledna vyšel v Lidových novinách článek "Uhodili syna, jsou už měsíc ve vazbě", pojednávající o malajsijské rodině se čtyřmi dětmi. Tento případ vyvolal napětí mezi Malajsií a Švédskem. Je vyostřen i tím, že se jednalo o muslimskou rodinu a odebrané děti byly dány do "péče" nemuslimských rodin. Stojí jistě za zmínku, že na ráně jsou především rodiny imigrantů – např. ve Finsku jsou často odebírány děti Ruskám, které přijely do této sousední země pracovat (píšu o tom i ve své knize Vztahy, sex, rodina).

Jak to tak bývá, na počátku byly úmysly šlechetné. Není tomu tak dávno, co Velkou Británií otřásaly případy krutého zacházení s dětmi – vzpomínám si na děsivý případ z Anglie osmdesátých let, kdy vlastní rodiče vylámali kleštěmi zuby svému čtyřletému synovi. Definitivním spouštěčem změny zákonodárství v Británii byl případ šestiletého chlapce, jenž byl rodiči umučen, ač byla rodina asi šedesátkrát navštívena sociální pracovnicí. Po tomto případu, kdy byla příslušná sociální pracovnice odsouzena veřejností i zaměstnavatelem, došlo k radikálnímu posunu opačným směrem.

Co se to vlastně děje – a proč? Upozorním na dvojí: Jednak dochází k celkem předvídatelnému jevu: Pokud nějaký státní orgán dostane určité pravomoci, pokusí se jich využít do maximální možné míry. Je-li veřejné mínění nastaveno určitým způsobem ("děti by se neměly týrat"), státní zaměstnanci se mu pokusí vyhovět a půjdou mu naproti. Nechci být cynický, ale jde zde patrně i o peníze. Čím více peněz nějaká státní agentura dostane, tím více činnosti bude vykazovat, aby dostala ještě více peněz. Tak to prostě na světě chodí. Proto je třeba být ve střehu.

A nyní to druhé: Celkem mě nepřekvapuje, že k odebírání dětí rodičům dochází zejména v severských zemích. Rodina je tam už natolik oslabena, že je spíše výjimkou než pravidlem. V takovém Švédsku vyrůstá pouze deset procent dětí v stabilní rodině. 90 % dětí vyrůstá v neúplných rodinách, které jsou výrazně zvýhodňovány zejména v Norsku (proto mě nepřekvapuje vysoký počet odebraných dětí právě v této zemi); další děti vyrůstají v rodinách, kde se "vystřídal" tatínek, případně maminka. Není pak divu, že 75 % obyvatel norské metropole Oslo žije samo, bez dětí a bez životního partnera! (Tento fakt je patrně ještě umocněn tím, že přistěhovalci tvoří v Norsku 11 % obyvatelstva a v Oslu bude jejich podíl jistě ještě větší. A přistěhovalci zpravidla žijí v rodinách.)

Je-li rodina tímto způsobem oslabena, ne-li - jako v Oslu - přímo zlikvidována, není divu, mají-li státní úředníci, ale bohužel nejen oni, dojem, že děti patří státu, nikoli rodině.

V 60. letech se komunisté v Československu pokusili prosadit nový zákon o rodině, v němž byla formulace, že rodiče mají děti vychovávat řádně v duchu marxismu-leninismu. Církve se tehdy ozvaly a skutečně se jim podařilo dosáhnout toho, že tato formulace byla z nového zákona vypuštěna. Ale jak připomněl Jan Sokol, nebezpečí patrně tentokrát nepřijde od komunistů, ale odjinud.

Pokud se podaří odstranit "měkké" instituce církve a rodiny, má tato protirodinná ideologie šanci uspět. Není divu, že tento problém je zejména v zemích s vysokou rozvodovostí a nízkou religiozitou. U nás, domnívám se, zatím na poplach bít nemusíme. Ale rozhodně bychom měli zůstat ve střehu.

Psáno pro magazín "Christnet"