Před deseti měsíci schválil německý Spolkový sněm usnesení Vzpomínka a připomínka vyhánění a masakru Arménů v roce 1915. V těchto šlépějích vykročila konference, která se včera v Praze zabývala stejným tématem. Hlavním organizátorem byl senátor Štětina, záštitu poskytl exprezident Havel. Štětina mj. na úvod poznamenal: "Říkám ano členství Turecka v EU. Říkám ne Turecku, které není schopno zříci se historie osmanské říše." Na konferenci zaznělo, že dnešní Turecko se musí především přiznat k tomu, že na Arménech byla tehdy spáchána genocida a distancovat se od ní. Ponechme teď stranou disputace okolo opodstatněnosti používání samotného termínu "genocida" v této souvislosti (ten je v našich zeměpisných podmínkách zpravidla zvykově vyhrazen pro tu nejhrůznější z nich - židovský holocaust). O co se jednalo, bylo zřejmé: nejen o historické zhodnocení tragického osudu Arménů v Anatolii, ale o snahu vyvodit z toho politické dopady pro přítomnost a budoucnost a pro vztah Turecka a EU. Takové požadavky jsou ovšem - mírně řečeno - nešťastné.

Německo má možná pocit, že zůstalo dějinám v této věci cosi dlužno, že je zde třeba cosi doříci. Vždyť Německá říše a Osmanská říše byly v I. světové válce spojenci. V osmanské armádě působilo kromě řady poradců a instruktorů přes 800 německých důstojníků a na 12 000 německých vojáků. Na včerejší konferenci dokonce jeden z řečníků naznačil, že Němci právě v Turecku během první světové války získali "know-how" k pozdějšímu holocaustu. To je ovšem trochu jinak: Německo toto "know-how" nezískávalo, ale spíše aktivně dodávalo. Například generálmajor von Schellendorf, šéf generálního štábu osmanské armády v letech 1914-1917, výslovně požadoval deportace Arménů a nešetřil rasismem a antisemitismem: „Armén podobně jako Žid se mimo své země chová jako parazit, který vysává zdraví země, ve které se usadil.“ Nebo šéf železniční logistiky Osmanské říše, německý důstojník Boettrich, podepisoval osobně deportační rozkazy nuceně nasazených Arménů. A tak by se dalo pokračovat. Zřejmě proto vyslovil Spolkový sněm ve zmíněném usnesení politování nad „neslavnou rolí Německé říše, která se navzdory četným informacím o organizovaném vyhánění a likvidaci Arménů ani nepokusila hrůzy zastavit“. Německo si navíc do jisté míry libuje ve zvyku vytrhávat izolované části minulosti z dobového kontextu, přesazovat je do kontextu současného ("evropského") a v tomto kontextu je hodnotit. V České republice bychom o tom měli něco vědět - vždyť právě to nás tolik dráždí na německém přístupu k poválečnému odsunu sudetských Němců.

Česká republika však nejen nemá důvod následovat tento způsob nakládání s dějinami, avšak právě z uvedených důvodů jej musí dokonce aktivně odmítnout. Jistě, o historických událostech lze ve svobodné společnosti svobodně diskutovat, nahlížet na ně ze všech možných zorných úhlů, přinášet nová fakta a pohledy, pořádat o tom konference jako byla ta včerejší. Proti tomu nelze namítnout půl slova. Pokud to však má vyústit v konkrétní politické požadavky (zpravidla následované finančními, majetkovými a právními nároky), musí česká zahraniční politika vždy říci zřetelné NE. Jakkoliv tragická, nemůže být minulost figurkou na politické šachovnici dneška. A proto pro nás platí totéž i v případě Turecka a devadesát let starých událostí z 1. světové války.

Webová stránka Jana Zahradila
Autor je poslanec Evropského parlamentu a stínový ministr zahraničních věcí ODS