29.3.2024 | Svátek má Taťána


EVROPA: Dějiny jako příběh

8.3.2022

Značky a linie staré tři čtvrtě století se ošoupaly. Vzniknou nové

Od počátku předminulého týdne prožíváme to, čemu se říká dějinný převrat. Můj přítel, spisovatel František Mrož Novotný mi včera připomněl, že to prožívá už popáté. Je o rok starší než já, jeho prvnímu dějinnému převratu v květnu 1945 jsem v kočárku ujel před nosem. Ale i čtyři převraty je docela dost na jeden lidský život, necítím se ochuzen. Tak tedy dějiny, jak je to ale s příběhem?

Uvázl mi v hlavě postřeh z rozhlasové glosy spisovatelky Ivy Pekárkové. Ohromný a všudypřítomný zájem o druhou světovou válku pramení z toho, že nabízí příběh. Jeho antihrdinou je padouch, proti němu barvité figury spojenců. Padouch zprvu vítězí, byl by to placatý příběh, kdyby padouch dostal výprask v prvním dějství. Vše musí být skoro ztraceno a pak nastane zvrat, padouch bídně hyne vlastní rukou a padouši jsou oběšeni na šibenici.

Příběh druhé světové ovládl jeviště na desítky let. Namaloval na ně čáry, taky by se to dalo přirovnat ke spartakiádním značkám: ty budeš stát tady a ty zase tam a pohybovat se budeš podle pokynů. Je podivuhodné, jak dlouho to fungovalo.

Rusové, zdvořile se jim říkalo Sověti, nejdříve vpadli se svými tanky v roce 1956 do Maďarska. Maďaři tenkrát taky žádali pomoc, nikdo nehnul prstem. O dvanáct let později v Československu nikoho reálně nenapadlo o pomoc žádat. Americký prezident podle legendy odložil čtení večerní zprávy o pohybu půlmilionové armády západním směrem na ráno, až se vyspí. Proč by měl jít na kutě až později? Vše se dělo na značkách namalovaných kolem konceptu dohodnutého v Jaltě.

Koncept jednoznačného padoucha

Je až kupodivu, že se koncept jednoznačného padoucha a jednoznačného vítězství dobra nad zlem už nikdy neopakoval. V padesátém napadl Kim I. se Stalinovým požehnáním Jižní Koreu. Nepodařilo se nad ním zvítězit tak, aby se musel zastřelit a jeho nohsledi nebyli pověšeni. Nestalo se mu nic a dnes na trůně sedí Kim III., bezkonkurenčně nejhorší kreatura moderní doby. Naprosto nejasnou plichtou skončilo válčení dříve v Indočíně, pak ve Vietnamu. Kabát „toho zlého“ si dokonce přehodila přes ramena Amerika a dodnes se za to kaje. Husajn s Kaddáfím, to byli taky pořádní padouši a byli poraženi. I hanebného konce se dočkali, ale co se pak v jejich zemích stalo opravdu, nepřipomíná nic, co by se dalo označit za vítězství dobra nad zlem. Velké Vítězství Nad Zlem se svým všezahrnujícím psychologickým dopadem se už nikdy neopakovalo.

Možná to tak vnímám coby příslušník generace zasažené pěti nebo aspoň čtyřmi dějinnými převraty. Proto mě příjemně udivuje ta jednoznačná reakce svobodného světa na Putinovu agresi na Ukrajině. Americký prezident tentokrát neodkládal zprávy až po snídani, naopak, včas varoval. Ukrajina nevolá o pomoc do mrtvého ticha, naopak, pomoc se valí. Přitom jeden základ zůstal beze změny: rozkaz k agresi v roce 1956 a 1968 přišel v roce 2022 z téhož Kremlu, který disponuje víceméně týmiž nukleárními zbraněmi. Rozdíl je v mentalitě. U kormidla moci je na Západě jiná generace. Ta už není příběhem druhé světové tak zásadně ovlivněna jako její předchůdci. Značky a čáry staré tři čtvrtě století se ošoupaly. Budou se malovat nové.

Ve zpětném pohledu vnímám, že v tom starém světě, který už není, jsme ty staré většinově vnímali jako nutnost. Tak to prostě bylo, někdo se vzpíral, někdo hledal vlastní životní prostor, bylo ale jasné, že se to reálně změnit nedá. Podobná politická – a hlavně psychologická – situace už sotva nastane.

Dočasná jednota Západu

Už dnes se dá odhadovat, kudy povedou a jak budou vypadat. Nenavrhne je něčí konkrétní vůle, ale objektivní nutnost. Jedna se už rýsuje, alespoň tak se to zdá. Začalo to pandemií, sice trvá dodnes, ale Putinova agrese ji vytlačila z dosahu veřejného zájmu. Je teď zřejmé, jak nebezpečné je spoléhání na trvalé vazby s vnějším světem. Přestěhování výroby z Evropy a USA do Asie má zdrcující důsledky. Stejně neblahý efekt má energetická závislost na Rusku. Ať to na Ukrajině dopadne jakkoli, tahle lekce nezůstane zapomenuta. Scénáře si můžeme vymyslet různé, nejvíc by se mi líbil převrat a obžaloba Vladimira Putina a Sergeje Lavrova z válečných zločinů před soudem v Haagu. Ale i kdyby došlo k tomuto nemyslitelnému zvratu, nevrátíme se k blažené víře, že pilné čínské ručičky nám vyrobí všechno, co potřebujeme, a ohřejeme se díky lacinému ruskému plynu.

Nenastane to hned. Také ta současná nerozborná jednota Západu dostane trhliny a bude to možná dřív, než by kdo tušil. Trend je však daný. Jak nás učí profesor Bárta, evoluční skoky jsou důsledkem krizí. Nikdo si je nevymyslí, natož aby je naplánoval. Ty prostě nastanou, přičemž krize zpravidla vyvolávají padouši. Ten současný se jmenuje Vladimir Putin a jeho počínání je popudem k tomu, aby se značky a linie narýsovaly jinak a racionálněji, než tomu bylo dřív.

LN, 5.3.2022

Další články, úvahy a povídky čtěte na osobní stránce Ondřeje Neffa. Jsou tam i rozhovory, fotky a povídání o sci-fi.
Neff.cz