Kontraproduktivní levicová zpráva o silné sociální Unii
Čerstvá zpráva EU o silné sociální Evropě je opravdu zvláštní směsicí mnoha různých názorů. S většinou sice není problém souhlasit, leccos je potřebné, i tak má ale člověk bohužel pocit, že čte jen ideologický traktát neomarxistů.
Čerstvě schválená zpráva o silné sociální Evropě je opravdu zvláštní směsicí mnoha různých doporučení, která budou výchozím dokumentem pro další legislativu. S většinou věcí sice není vůbec problém souhlasit, nicméně při čtení některých pasáží jsem si nebyl vůbec jistý, zda čtu opravdu zprávu Evropského parlamentu, nebo nějaký levicový ideologický traktát. A to do konečného znění dokonce prošla jen menšina levicových šíleností, které tam kolegové původně navrhovali.
Šílené levicové návrhy
Zpráva obsahuje řadu problematických bodů, které z ní bohužel dělají i přes všechnu snahu středových a pravicových europoslanců včetně mě jen levicový paskvil. Hlavní problém nejsou témata jako taková, ale skutečnost, že ve většině případu jsou až moc konkretizována a tlačí zvláště firmy k opatřením, která mohou být v konečném důsledku škodlivá pro ty sociálně nejslabší a údajně nejvíce ohrožené. Ve zprávě se např. řeší, jak má být nastavena minimální mzda a do jak velké míry mají být pracovní podmínky pokryty kolektivním vyjednáváním, což v konečném důsledku může i naprosto zničit postavení odborů.
Zvláště u minimální mzdy platí, že by firmy do ničeho takového neměly být nuceny. Když se dá firmě příkaz, kolik za koho má platit, znevýhodní to ty méně schopné či hendikepované, kteří nemají takovou výkonnost, a stanou se tak nezaměstnatelnými. Podobné návrhy jsou proto v konečném důsledku vlastně asociální. Návrh evropské minimální mzdy mimochodem není ničím novým. Objevovaly se už dříve např. od francouzského prezidenta Macrona či předsedkyně EK Leyenové.
Další nesmysl z dílny levice je požadavek snížení nezaměstnanosti mladých v řadě členských států. Volá se zde po posílení tzv. nástrojů záruk za mladé. Jejich cílem má být snížení dlouhodobé nezaměstnanosti mladých nejméně o 50 % do roku 2030. Zní to sice hezky, nicméně opravdu nevím, nakolik může být reálné naplánovat míru zaměstnanosti či nezaměstnanosti, pokud tedy nebudeme žít v totalitě. Nezaměstnanost mladých se snaží snížit ve Španělsku už dobrých 30 let různými programy. A výsledek? Mizivý. Prostě když někdo pracovat nechce, nic ho k tomu nedonutí.
Ve zprávě jsou kromě toho všechny členské státy vyzývány k maximalizaci úsilí týkajícího se investic do dostupného bydlení a zajištění toho, aby aspoň 30 % nově postavených domů tvořilo bydlení pro nízko- a středněpříjmové skupiny. Opravdu nemá v těchto případech vůbec žádný smysl dávat do zprávy nějaká konkrétní čísla, která se mají splnit do určitého data. Splnění takových požadavků by vyžadovalo zavedení plánovaného hospodářství ve stylu komunistických zemí a to samozřejmě nikdo rozumný nemůže chtít.
Celkově mě opravdu dráždí představy, že má být nějaké „právo na levné bydlení“. Lidská práva nemohou stát na povinné solidaritě jiných lidí. Má smysl prosazovat přechodné sociální bydlení zajišťované státem pro ty nejohroženější skupiny, zbytek je ale lepší nechat řídit trh.
Donekonečna omílané téma genderu
Kapitolou samou pro sebe jsou doporučení týkající se problematiky genderu, které je oblíbeným tématem současného progresivismu. Ve zprávě je Evropská komise spolu se členskými státy nabádána k tomu, aby se dalo za cíl dosáhnout aspoň 40% zastoupení žen na vyšších manažerských pozicích. Levicoví poslanci zřejmě ještě neslyšeli o fenoménu, kterému se říká paradox genderové rovnosti. V zemích, které jsou nejvíce progresivní v genderových otázkách, se rozdíly mezi pohlavími paradoxně naopak zvětšují, přestože cílem má být pravý opak.
Známou se v této souvislosti stala kniha The Nordic Gender Equality Paradox, jejímž autorem je švédský vědec íránského původu Nima Sanandaji a všímá si jedné zajímavé věci. Skandinávské země bývají považovány za mekku progresivismu. Může proto působit jako velké překvapení, že právě tyto země mají velmi málo žen na top manažerských pozicích a mezi vlastníky firem. Je jich pouze 13 %.
Naopak státy střední a východní Evropy, jejichž společnosti jsou více konzervativní, mají naopak zastoupení žen ve zmíněných pozicích téměř třetinové – 32 %. Jedná se mimochodem o více, než je průměr EU (23,6 %), a více než v jižní (17 %) a dokonce i západní Evropě, kde je podíl pouze 21 %. Neuvěřitelné, že? Levice nejspíše chce, aby se ty „zaostalé“ postkomunistické země dostaly na skandinávskou úroveň, kde i celkově klesá efektivita, protože absentuje motivace se snažit a podávat co nejlepší výkony – k zisku dobré pozice stačí to, že se osoba identifikuje jako žena, případně ani ten nejvíce schopný muž nemusí mít nic jisté, když je zrovna „přespočetný“. Je ale pravda, že třeba v Paříži i dali pokutu 2,4 milionu za to, že ve vedoucích pozicích bylo příliš mnoho žen.
Další genderové perly
Ale zpátky k samotné zprávě. Za zmínku zde stojí i další „obrovský problém“, který Evropa údajně má naléhavě řešit. Jde o obligátní téma tzv. „reprodukčních práv“. Reprodukční zdravotní péče a vše s ní spojené musí být garantováno a v této souvislosti je i zmíněno rozšíření legálního rámce pro potraty. I toto se stalo součástí samotné zprávy, z níž bude vycházet další budoucí už závazná evropská legislativa, a z mého pohledu se tím EU bude jen aktivisticky vměšovat do oblastí, kde by měly mít státy dál svou suverenitu a určovat si tuto legislativu samy.
Ve stanovisku výboru pro rovnost pohlaví a práva žen (FEMM) ke zprávě se také nabádá, aby byla genderová perspektiva zařazená i do nadcházející strategie pro rovnost postižených 2021. Zdůrazňuje se v ní mj. potřeba zahrnout tzv. “gender mainstreaming” do vzdělávacích politik a programů, protože regiony nejvíce postižené krizí si prý zaslouží lepší budoucnost založenou na udržitelnosti, rovnosti a sociální spravedlnosti.
Genderová nerovnost je tak asi podle levice zřejmě hlavní příčinou všech problémů v regionech, kde lidé strádají. Pokud se tedy zvláště na vyšších řídicích pozicích zavedou kvóty, zřejmě pak bude vše v pořádku a veškeré problémy jako mávnutím kouzelného proutku zmizí. Třeba v českých uhelných regionech...
Některé věci obsažené ve zprávě, která měla několik desítek stran, jsou natolik levicové a progresivní, že jsem nestačil kroutit hlavou. Konsenzus se hledá obtížně, protože kolegové své ideologii věří a střet s realitou a tvrdými daty je nezajímá. Místo samotného přínosu legislativy má být důležitá jen snaha a dobrý záměr, ač je to občas „chvályhodné“ asi jako chtít přeučit tygry na trvalé veganství, aby žádná zvířata nemusela umírat kvůli jídlu. Je to přitom jen podřezávání si pod sebou větve, na níž sedíme, a vůbec se nebudu divit, jestli dojde k dalším exitům. Schopnost současné levice udělat i z obyčejné zprávy kontraproduktivní ideologický paskvil je totiž opravdu neuvěřitelná.
Převzato z blogu s autorovým souhlasem
Autor je europoslanec za KDU-ČSL, místopředseda Výboru pro zaměstnanost a sociální věci a člen Výboru pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu